31. 7. 2008

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 16. králíček Ema

Na naší letošní dovolené nás doprovázel králíček Ema. Takový hnědý, měkoučký, s pobaveně udiveným výrazem ve tváři - jinak maskot dětí z jedné islandské školky, ve které pracuje moje dcera. Dostala toho školkovního maskota na prázdniny - aby jej fotila při svých zážitcích a cestách. Jinak je plyšový králíček Ema na Islandu každý týden u jiného dítěte přes víkend doma - a to si jej fotí, kreslí, vypráví mu pohádky a společné zážitky pak sděluje ostatním dětem.
Emička mi přirostla k srdci. Nosila jsem ji s sebou v jejím pytlíku, vytahovala jí hlavičku, ať jí není smutno, fotila ji v Elvaši, v Marvau, v Portalegre, v Setúbalu nebo v Evoře, - prostě tam, kde se dalo. Povídala jsem si s ní a bylo to hodně fajn. Jen muž a dcera to chvílemi brali hodně osobně, tak nějak jsme si někdy s Emičkou povídaly asi až příliš.
Největší zážitky máme z focení. Ema u oceánu nebo na hradbách pevnosti Marvaa, nebo Ema v oleandrech nebo v autě nebo - ne, ve Fatimě jsme ji nefotili, a ani v kapli z lidských kostí v Evoře ne. Tam to tak nějak nešlo.
Ale při jídle u stolu na jednom náměstí, tam jsem ji nafotila nad plným i prázdným talířem. Nějaké dva dědulky sedící u svého pivečka u vedlejšího stolu to drobet vyvedlo z míry a patrně silně nechápali, co to dělám :-) a portugalsky se snažili o vysvětlení... Neuměla jsem však jejich řečí říct, že nejsem poblázněná ženská v akci. Horší to však asi bylo v přírodním parku Arrábida nad Setúbalem - zastavili jsme autem nad jednou vyhlídkou nad oceánem a zpočátku jsme si nevšimli, že v dalším zaparkovaném autě se dva mladí lidé oddávají milostným hrátkám. Emu jsem posadila na patník jen kousek od nich - a všichni (tedy manžel, dcera i já) jsme si ji různě fotili. Až pak nám došlo, při čem jsme osádku auta pravděpodobě vyrušili. Zchvátila jsem se z toho smíchy při představě, jak ti dva v autě najednou uviděli tři šílence, fotící plyšového králíka a jak nenormálně to asi muselo vypadat - a ještě při jejich chvíli..
Ještě, že jsme měli auto s portugalskou poznávací značkou a naše zemička tak neutrpěla mezinárodní ostudu.
Ale, když mohou v Portugalsku chodit mrtvé myši, a být to přitom seschlý netopýr, pak si portugalská rodina klidně může fotografovat plyšového králíka z Islandu...
co na tom

30. 7. 2008

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 15. Kameňák a chodící mrtvá myš

Tak jsme opět doma.
Vždycky to "doma" vypadá po cestách trošku jinak, člověk se musí aklimatizovat. Mít chvíli čas na to "vstřebat" návrat.
Více než 15 dnů jsem neměla přístup ani k internetu, ani k televizi, k novinám, k českým zprávám, prostě jsem byla naprosto odtržená od běžného života.
Zato brzy zrána a k večeru kolem našeho domku proběhlo stádo oveček s bečením a s cinkajícími zvonečky, které se rozeznívaly po kopcích a dlouho pak ještě zněly nejen z dálky, ale i v uších jako lahodná hudba odněkud z jiného světa. Dva pastevští psi se líně loudali za nimi a kdesi za kopečky vycházelo nebo zapadalo slunce nebo prostě jen tak si bylo.
A kohouti kokrhali.
A slunce pálilo.
"Dívej, přišla tady nějaká mrtvá myš!" zavolal očividně vyděšeně v jedno poledne můj muž, sedící u stolu a koukající do svého mobilu na některý z dílů Kameňáků. On se totiž civilizací opustit nenechal.
Jeho věta mne probudila z malátného bdění a okamžitě jsem běžela zjistit, idylka neidylka, cože to vlastně jako přišlo. A jestli se ten člověk náhodou z toho slunka nebo spíše z toho filmu nezbláznil. To by bolo myslím i na Trošku trošku moc. Mrtvé myši nechodí, pokud je mi známo...
Na zemi u manželových nohou ležel - no hádejte kdo? - no netopýr. Chuděra spadl odněkud z trámů. Slítl na zem, a protože byl mrtvý, "přišel" tedy zhora, jak bylo řečeno. Tak nějak ta věta aspoň částečně a vzdáleně pravdivá přece jen při trošce dobré vůle byla. To nebohé zvíře nevydrželo spát svůj věčný sen v dřevěných stropních trámech a Kameňák jej asi donutil přijít se podívat, cože se to tam dole pod ním v té místnosti děje.
Drobet mě to zklamalo. Do té doby jsem si myslela, že jsem v zemi, kde se zastavil čas a kde se možná ani neumírá.
No jo, no, uklidnila jsem se nakonec, nesoucí to zvířátko na lopatce do nedaleké popelnice. Možná nakonec i ano. Tam, kde i mrtvé myši chodí, je možná totiž opravdu možné všecko...

13. 7. 2008

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 14. šnicle

Tak je nabaleno, zabaleno, připraveno, uchystáno, řízky (šnicle) nasmaženy. Možná to je nějaká úchylka, ale kdykoliv kam někdo někam z naší rodiny odjíždí či letí, připravujeme na cestu řízky. Kuřecí, vepřové, jedno jaké, dokonce i zeleninové jsem už vytvářela. Prostě z čehokoliv - jen ať je to "řízek."
A vlastně ani nevím proč. Možná ty řízky končí někde na letišti v Londýně či v Kodani či v Amsterdamu nebo v Lyonu či Lisabonu nebo v Reykjavíku (vyjmenovávám nejčastější směry našich cest, to abyste záviděli :-)) nebo kdo ví kde... protože sníst takové množství řízků snad ani není možné. Možná.
Ale - jednou byl můj otec na zájezdu v Londýně. A když už unavený sedl na nějaký patník u nějaké tam cesty vedle Hyde parku a vybalil svačinku - řízky, co jiného - procházel tudy kudy najednou soused ze sousední vesnice, se kterým se neviděl drahno tak deset let (a účastníkem zájezdu nebyl). I říká mu ten udivený muž: "Franto, co ty tu robiš?" A můj otec František vzhlédl svým pohledem od řízků směrem k onomu sousedovi a zcela logicky odpověděl: "No svačím tu. A nechtěl bys též jeden šnicel?"
Co jiného by tam taky mohl v tom Londýně na patníku u cesty dělat, než podělit se o řízky se svým dlouho neviděným přítelem?
Jak logické.
Tak jedeme na cesty, sbaleno máme, pokud se potkáme, dělit se můžem...

Pohádka o stranách

Byla jedna zem, kde vládla ODS, tedy Opravdu Divná Strana. A ta neměla ráda svou rodnou sestřičku, Čertíkovu stranu skromných dárků.
I byl mezi nimi pořád lítý boj o moc v zemi. ODS všechno vyhrávala, strana skromných dárků pana Čertíka naopak prohrávala, dokonce i své věrné členy ztrácela. V boji o královskou moc v té zemi zvítězila nakonec ta strana Divná právě tím, že k sobě přivábila dva členy skromných dárků. Opravdu divné to bylo - možná opravdu jen proto, že ona strana sama tak skromná nebyla... A ještě divnější je, že vždy v důležité chvíli najde se někdo z té Čertíkovy strany, kdo vykašle se na ni a nepřímo přeběhne k té straně druhé s tím, že jí teď sloužit bude.
A co na to samotný pan velký Santa na hradě?
Ten před lítým předvolebním bojem prohlásil, že vládnout nebude ten, kdo díky přeběhlíkům získá více sil. Protože sám však v Opravdu divné straně kdysi šéfem byl, této vládě moc v zemi zpečetil a nikdo se ničemu už ani nedivil.
A tak ta zem strádá neustálými boji a šarvátkami. Čertíkova strana chatrně se brání a Opravdu divná strana nelení a doufá, že vše se zelená, a nikdo jí nebude bránit v tom, jak jen ona vládnout chce a jako jediná jen má.
Co člověku však prostému jen zbývá?
Čekat, kdy snad hloupý Honza přijde odněkud a k životu v té "divné" zemi lidem dodá chuť?

12. 7. 2008

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNI o LÉTÁNÍ: 13. strašidelný dům

Chystáme se na cestu do teplých krajin. I když - tady u nás je momentálně tak teplo, že snad už tepleji nikde být ani nemůže.
Ale je rozhodnuto. Opustíme na čas tento starý dům se všemi jeho zvířaty, s velkou zahradou a starými stromy a odjedeme na jih, do Portugalska. Tam prý budeme bydlet v jednom strašidelném domě...
Jako kdyby nestačil ten náš.
U nás totiž straší. Fakticky.
Žijeme ve 114 let starém domě. A ten dům již zažil hodně lidských osudů, a bolesti. Narodili se zde dva lidé - umřelo jich tu šest. Jeden zrovna na místě, kde teď smažím rybí filé...
A občas je tady vnímám a cítím a slyším. Hlavně v noci a v kuchyni. Něčí kroky se tam procházejí. Hmm.
"Blbě slyšíš," komentuje to manžel, "a pak, tady je tolik zvířat, a pořád někdo a něco chodí sem a tam, ale strašidla a duchové to určitě nejsou."
Jenže, nechci ho vyděsit, náš naprosto na první pohled hloupoučký pes, který trpí psím ADHD, kolikrát štěká jen tak do vzduchu a kouká někam do prázdna, kde nic není, a onehda byl zděšený, celý se třásl, chlupy naježené a ocas mezi nohama, kňučel a zalezl pod skříň.
"To nic, straší mu ve věži", dí ten chytřejší z nás.
No právě že, no právě - že straší....
Tak nic. Těším se na další strašidelný dům. Snad bude podobný tomu našemu. Ale ta zvířata a zahrada a vůbec všecko mi bude strašně chybět...

11. 7. 2008

Bajka: O knížeti a gumovém rajčeti

Byl jednou jeden knížepán. Černohorský se jmenoval. A ten pán se tvářil, že je úctyhodný a solidní, tak jako knížata bývají. Žádná z dávných rytířských ctností mu nesměla být cizí.
Jednoho dne se však tento původem šlechetný muž setkal s člověkem, který byl z jiného rodu, ne už tolik šlechetného. A tak se začal naší bajky děj:
Ten jiný muž však k poctivosti delší cestu měl a co více, různé nekalé kejkle kul a hodně lidem jejich žlučí hnul. I kníže prohlásil, že nesedne s ním za vladařský stůl, pokud se prokáže, že ctnostné jednání chybí tomuto člověku téměř jako sůl.
Však - ačkoliv již kníže v rukou ony lejstra pro či proti jeho vině měl, na nic nehleděl. Zapomněl na svůj slib, že pokud tamten vinen bude, on odejde, a tak očistí svůj i vlády štít. Lejstra odložil kam chtěl a dál se své moci věnoval a důležité dokumenty s jiným vladařem v té době ještě podepsal. Lid poddaný však jeho slova v mysli měl a hned po podepsání odměnil se mu na hlavu hozeným tvrdým rajčetem.
To rajče jako guma však odrazilo se od hlavy knížepána, čímž možná jeho mysl nebyla i pro doby příští jasná zachována. I komentoval to sám kníže pán, že rozprsklé rajče na čele by mu mnohem více bylo milo a více by vyjádřilo. Uniklo totiž muži tomu dobrému, že nedostál slovu svému a že svou čest a šlechetnost svým činem zaprodal. A co více - oním rajčetem - vzkazem poddaných - tím pádem pohrdal.
Udělejte si však každý závěr sám. Je lepší na svých nohou pevně stát a čest svou zachovat, nebo se nechat vladaři zaprodat?
A co nebohé to rajče s tím vším společného má? Všechno a nic. Aneb - raději být gumově tvrdým rajčetem než gumovým, na sliby zapomínajícím a tvárným, všehoschopným knížetem...

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 12. zpropadené velikosti

To byl zase den. Tedy ten včerejší. Chystáme se totiž na dovolenou. Poprvé sami po 25 letech nebo kolika to vůbec, už to ani nepočítám. A tak jsme šli nakoupit. Nejen tak, ale "něco" na sebe.
"Paní, na vás?" Prohlídla si mě hubená prodavačka zpoza brýlí a ušklíbla se. "To nemáme. Na vás tu nic nejni. "
Přiznám se, k zubaři bych šla radši.
"Bodejť by bylo, když nešijete na normální velikosti", špitla jsem, zatímco mě manžel tahal za rukáv z toho vietnamského obchůdku ven, na vzduch.
Ale ty indické šaty, co prodávají na náměstí, do těch se prostě vejít musím! Chodím kolem nich každý den do práce a sbírám odvahu zeptat se.
"Na vás? Takovou velkou velikost jsme včera prodali!" Ale nedám se. Očividně chci koupit stůj co stůj, ne včera, ale dnes.
Skoro půlhodiny vybalujeme velikosti, poměřujeme, zkoušíme, smějeme se. Nakonec - jo! Jsou sice trošilinku užší a takových nejméně pět kilo by to chtělo do nich zhodit, ale jdou! Kupuji, mám je! Myslím, že i prodavačky si oddechly, že mají ode mne konečně klid a že by mi prodaly už i cokoliv, jen abych už šla.
Vždyť co - mám už doma skoro plnou skříň takových věcí, zcela nových, do kterých již několik let zaručeně a šťastně hubnu, tak co. Však jejich čas jednou přijde.
Fujtajflík. Budu muset se sebou něco udělat. Budu muset chodit nakupovat častěji... bo je to dobrá motivace! A jednou do takového obchůdku přijdu, a bude mi sedět všechno to, co je nyní jen pro hubeňoury.
A žádná vychrtlá prodavačka se mi nebude zpoza brýlí posmívat, že nic pro mě nemá!
Howgh! :-)

10. 7. 2008

Nepohádka

Byl jednou jeden americký radar. Tak si tam tak tiše stál, v lesích, za devatero horami a řekami od své rodné země, sám a sám, kdesi v Čechách. Měl hlídat bezpečnost té země tam za oceánem. A měl hlídat tu cizí zem, ve které stál, proti případným útokům jiných nepřátel.
Ta země ale moc nepřátel neměla. Byla malinká, milounká, naše.
Ale protože si lidé v té zemi nejen přáli být chráněni před nebezpečím, ale hlavně zavděčit se a zalíbit se té velké a silné zemi, usmysleli si někteří její představitelé, pánové a kníže, vystavět ten ochranný americký radar na jejím území. Když je ochrana, musí být i nebezpečno. Tak bylo.
Protože i počet nepřátel té malé země tak narostl.
A protože radar měl chránit svou velkou zem, chránil ji, když se proroctví o zlobě z jiného světa naplnilo.
A tak si stojí radar v pusté zemi, sám a sám.
A netuší, co způsobil.
A všude je ticho a klid, jen vítr si fouká ve větvích stromů, rostoucích v zemi, která již není...

8. 7. 2008

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 11. Doba sečení

Je doba sečení. Kdysi dávno můj otec v tuto dobu sekával naši louku. Kosou. My děti jsme za ním chodily s hráběmi. Tráva se sušila, pak opět hráběmi převracela, k večeru nebo před deštěm se nadělaly kopky sena a pokrylo se to nepromokavou plachtou. A všecko to krásně vonělo a sušilo se a sklízelo se, a za svítání mne budilo taťkovo naklepávání kosy (ten zvuk si už myslím zřetelně ani nepamatuji, je někde zasunutý ve vzpomínkách).
Dnes už nekosíme kosou, ale vyjíždíme na tutéž zahradu benzínovou sekačkou. Mám tu práci ráda. Zvuk sekačky příliš nevnímám, ale ráda pozoruji trávu, jak se vlní ve větru a jak se třpytí ve slunci. A přistihla jsem se při myšlence, že sekání trávy je podobné jako - a asi si budete myslet, že jsem zešílela - jako když se koupete a plavete v moři. Taky jste hlavou proti slunci, tráva se vlní stejně jako vlny v moři, mírný vítr stejným způsobem hladí po tváři - prostě celkově to ve mně vyvolává velice podobné pocity.
Jen ty vůně se liší.
A vzpomínky na dětství, ve kterém nejen ta zahrada a vůně usychající trávy, ale skoro vše bylo jiné a jinak než dnes.
Nevím, jestli lepší. Ale jiné určitě.

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 10. Fatimka

Jejda.
Je mi smutno.
Před rokem umřela moje Fatimka, fenka maltézského psíka. 14 let s ní uteklo jako voda, skutečně jako voda. Chybí mi. Mám tady v pokoji její fotografii a denně se s ní zdravím, a vím, že mám ještě čtyři její příbuzné... leží mi u nohou i teď, ale ta, která tu není a nikdy už nebude, hrozně moc chybí. A chce se mi věřit, že je snad nějaké zvířecí nebe, ve kterém ji znovu pohladím, obejmu a ona ke mně přimkne své tělíčko a přilísá se opět k mému obličeji, nebo jen zaštěkne nebo zamává ocáskem, to je jedno, prostě nějak ještě se mnou bude.... Ti ostatní si mé smutnění nezaslouží, protože taky jsou tak jedineční a skvělí, a vím, že jednou budu smutnit také po každém z nich, ale co teď nadělám, když právě její ztráta tak pořád bolí.
Nevím ale, jestli ten pocit znáte, ale občas mám dojem, že všechna zvířata jsou prostě Fatimka. Vidím ji nejen v jiných psech, ale i v kočkách nebo v úplně jiných zvířatech, které potkávám. Všichni jsou prostě Fatimka moje malá, milovaná, jedinečná, jediná a neopakovatelná.
A najednou, představte si, chápu i to, jak jsou myšlena slova filosofů o lásce a o tom, že kdo jednou miluje, nemůže nenávidět. Že tam, kde je skutečná láska k někomu jinému, třeba i k jedinému člověku, tam se již do srdce nevejde nenávist či neláska k jiným lidem.
Tak i všechna zvířata jsou součástí mé Fatimy, a.... součástí úplně všeho, prostě jednoho jediného celku, ke kterému všichni patříme.
A ani nevím proč, ale napadají mě ted zcela bezděčně slova J. Nerudy:
Srdce to lidské - ach bože, prebože - za zlobu móže snad, za lásku nemóže!
Tak docela dost dobře nevím, co s tím...

7. 7. 2008

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 9. sok v lásce

Včera jsem tu krutou pravdu definitivně pochopila. Mám, představte si, mám zcela vážného a urputného soka v lásce.
Je takový malý, černý, drobný a asi i rychlý, není ho vidět a je vytrvalý a, a musím si to přiznat, štve mě.
A navíc si myslí, že to, co je moje, je i jeho. Aspoň se tak majetnicky chová. A na mé zájmy a záměry nehledí. Mé cítění, touhy a přání jsou mu úplně a zcela fuk.
Zasadím tymián, a on mi jej podryje. A nejen to. Podrývá všecko, co ho napadne a všude dělá své hromádky, aniž se zeptá.
Krteček. Co naplat, asi má naši - mou - zahradu rád. Asi se mu líbí a říká si, že je jeho jediná, nejmilovanější, nejkrásnější k životu a k sousedům se mu jít (tedy podrýt) nechce.
A nevnímá, že není sám. Jsme na tuto lásku dva - a naše představy, jak lásku projevovat, se patrně diametrálně liší.
Nevíte někdo náhodou, jak vysvětlit krtkovi, že jeho láska, jinými slovy moje, jedině moje zahrada, ne jeho, je už zadaná? :-)

6. 7. 2008

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 8. kočičí noc

Jo jo, člověk jeden kdyby věděl, co ho čeká. Psala jsem včera o zasmušilém odpoledni. A to jsem ještě netušila, co nás čeká v noci.
Moje milé děti mají rády zvířata. Tady asi platí, že to nejspíš podědily. Jenže jsme vždycky byli spíše na psy, ne na kočky, ty byly uznávány jen jako členky zvířecké tlupy v okolí domu. Uznávali jsme jejich nezávislost a svobodu. Taková kočka, když se rozhodne, že na celý půlrok odejde někam jinam, třeba do přírody, tak si odejde, aniž by co řekla a na zimu se vrátí. Máme (možná už jsme měli, člověk nikdy neví), takového kocoura. Přijde vždy to ráno nebo v ten den, než začne sněžit. Celé jaro a léto i podzim se ani neukáže, ale úderem zimy sedí na zápraží a lísá se, jako kdyby vůbec nikdy nebyl někde jinde.
Mé děti si ale přivedly domů dvě "značkové" kočky britky. Jsou nádherné. Mají krásnou do šedo fialova zbarvenou srst a nádherné veliké oči a chytře se dívají. Co ale naplat, jsou to kočky pokojové, kočky domácí, zvyklé na společnost lidí. Protože dole v domku máme psy, kočky jsou v patře, kde mají děti velký podkrovní pokoj a my s manželem ložnici. V tom pokoji tedy ty kočky žijí. A aby v noci nebyly samy, otevíráme jim dveře a necháváme jim volný průchod do celého patra.
Dnes v noci ty kočky neusly. Protože včerejší "zasmušilé sobotní odpoledne" nikým nerušené prospaly, v noci si to vynahradily. Běhaly z pokoje do pokoje, po schodišti pak nahoru a dolů, skákaly z oken na postele a zase zpět, prostě celou noc něco kutily, a až nad ránem usnuly.
Také jsem s nimi tím pádem nedobrovolně "kutila", protože spát se nedalo. Mobilem jsem si na ně svítila, ať je přepočítám, že jsou fakticky jen dvě, protože to vypadalo, že jich je tam takových nejmíň dvacet. Ten mobil ale vždy probudil i manžela, který jinak v pohodě spal, a tak jsem za narušitele spánkového klidu byla označena nemilosrdně jen já. "Proč tady furt blikáš tím mobilem? Hraješ si na svatojanskou mušku? Dej s tím pokoj, chci spát... ses zbláznila, či co..."
To tedy byla noc.
Doufám, že tam nahoře někde na severu mé děti klidně a pokojně spinkaly a o jejich kočičkách se jim pouze krásné sny zdály -
a ani na svatojanské mušky si v té světlé noci nijakým způsobem nehrály.
No nic, jdu těm kočkám dát něco k snědku. Aby byly silné a zdravé a kočičí a hravé.
A pak se taky najím, ať jsem na tom přibližně také tak.

5. 7. 2008

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 7. zasmušilé sobotní odpoledne

Je sobota, takové odpoledne nic moc. Poslouchám Radiožurnál, rozhovory i písničky a nutím se do práce.
Mám jí hodně a nevím, kterou začít.
Doumývala jsem nádobí - hmm. Včera přišel manžel z odpolední a na sporáku zůstaly hrnce a tři pánve. Hmm. Vždycky jsem si myslela, že nádobí roste úměrně počtu lidí v domácnosti a chlácholila se tím. A vymlouvala se na to. Hodně dětí, hodně nádobí. Včera on tak mrkl očkem na tu haldu a já už už chtěla říct tuto všeomluvnou větu, když ono ejhle - děti myjí a dělají nádobí jinde, my jsme tady sami... a přesto je ho plno. Tak teď už není a tak to i zůstane. Protože není nic krásnějšího než čistotou vonící kuchyň... no ni?
A teď se pustím do těch posudků, co musí být hotové do úterka a do čtení těch diplomek, které vedu a které mají být odevzdány za týden.
Nebo bych mohla dopsat ten článek, na který se už měsíc chystám.
Nebo, nebo - že bych vzala ten špagátek a šla konečně svázat ty trsy květin, které se rozložily do všech stran?
Hmm.
Ale ne. Půjdu si přečíst noviny. Viděla jsem na jedněch fotku Květy Fialové, tak si uvařím kafe a půjdu si počíst...
A co Vy? Mějte se taky tak pěkně a ať se Vám dobře pracuje...
v takové zasmušilé sobotní odpoledne, jakým to dnešní je.

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ 6.: talárování

Několikrát do roka přichází ta chvíle, na kterou tolik studentů během svého studia čeká. My tomu říkáváme "talárování", protože se oblékáme do taláru. A je to velká pocta. Jinými slovy jde o promoce.
Absolvuji tento jev a slavnostní akt spolu s ostatními kolegy z práce už několik let. Obyčejně jsou na začátku prázdnin velká vedra, a pokud ne, na tyto dny počasí vždy ví, že vedra prostě být musí. V ten den si na sebe navléknete neprodyšný černý talár, jinak sutanu na knoflíčky od krku až dolů a na hlavu si nasadíte nějaký to čepeček, co má asi nějaký název, asi vznešenější, ale já mu soukromě říkám debilníček. Totiž - nikdy nic na hlavě nenosím, ani v tuhých zimách ne, protože mi prostě žádný kryt hlavy nesluší a nesedí. Mám ji velkou, tož potřebuji velkého debilníčka, z pod kterého mi čouhají vlasy. Vypadám v tom taláru s tam tím na hlavě jako strašák do zelí. Ale to není v ten moment to nejúžasnější.
Úžasné je, když začne znít hudba a vy vykročíte spolu s ostatními kolegy, kteří vypadají kupodivu zcela inteligentně a normálně, do slavnostního sálu a hosté promočního obřadu, ale především profesionální fotografové nedělají nic jiného, než že si nás neustále fotí. A já vím, že tak, jak momentálně vypadám, bych nevyšla ani na zahradu mezi svá zvířata a ptáky, abych je nepoděsila. A myslím, že nejsem ani schopna úsměvu, že se jenom z té situace zoufale šklebím. Na mnoha fotkách, které naštěstí nikdy neuvidím, vypadám asi jako šílené šklebící se pako.
- A přitom mám tenhle rituál ráda a naplňuje mne úctou z této události, myslím si, že to je skutečně slavnostní chvíle. Takže se ve mně perou smíšené pocity hrdosti a studu.
A někdy mi připadá, že prostě takový a o tomto je i samotný život. A že dobře nám tak. Jsou chvíle, kdy jsme "talárováni" a život pro mnohé kolem nás nabývá jiných směrů a rozměrů. Ale my v těch chvílích kolikrát vypadáme hůř než obvykle a svým zjevem a vůbec sebou samými jsme druhým a především sobě tak akorát pro smích. Vědomě i nevědomky.
Asi to tak má být.
A i pro "toto" je to rituál, který má své kouzlo.

4. 7. 2008

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 5. na pranýři :-)

Ale také prací v práci živ je člověk.
Dostali jsme úkol. Stojí a padá na něm celý pedagogický svět. Ach běda přeběda tomu, kdo jej nesplní.
Seznamy naší publikační činnosti, kterou jsme všichni povinováni, jinak Publ 1 přechází na systém Publ 2.
Na Portálu naší univerzity k tomu máme podrobný návod, jak postupovat.
Moc chytrý program to je.
Strávila jsem u něj téměř deset hodin života, než to konečně udělalo to, co jsem chtěla. A co jsem hlavně udělat měla a musela. Můj ty světe kazí, to byl ale porod!
Ale prý to není programem ani počítačem, ten je prý na tom dobře, blbý je jen ten, kdo u toho sedí. Tak moudrá a povzbudivá byla slova manželova, který se mi tímto snažil pomoci překonat můj soukromý Nanga Parbat.
Hotovo. Podařilo se, co se dařit má. Odkliknuto, úkol splněn. Paráda. Až do určitého dne - odněkud, skoro jako z čistého nebe mi přišla zpráva, že v systému byla nalezena chyba, ať ji tedy opravím.
I ujala jsem se znovu tohoto úkolu. Najela na Publ 2, dala rozšířené hledání, zadala své jméno, dle příkazu odeslala, našla inkriminovanou publikaci, editovala, opravila, validovala formulář, dala náhled a pokračovala, uložila, oddechla si a vyšla ze systému.
Za několik dní mi přišla zpráva, že chyba nalezena, neopravena. Tak teď znovu - najela do Portálu, zadala jméno a heslo, najela na Publ 2 ... a tak dále, dál to znáte, já už nedobrovolně i popaměti a ze spaní. Opravila, uložila.
Několik dalších hodin poté došel mail od pana vedoucího katedry se zajímavým textem. Pokud nebude chyba opravena a jde o tak zásadní a podstatnou věc, bude muset, ač nerad, odebrat na tři měsíce osobní ohodnocení a příplatky a vůbec... protože nereagovat na výzvy a neopravit to, co se opravit má, to se prostě nedělá.
Má reakce byla, přiznám se, neúměrná jeho výtce, ale úměrná mému stavu a rozpoložení - odepsala jsem tomu nic netušícímu (o mých úkonech) a dobrému muži, že lepší by možná bylo, kdyby mne vedení OU rovnou postavilo na Masarykově náměstí na pranýř, nebo že by možná úplně, ale úplně nejlepší bylo rovnou mne tam pro výstrahu všem pověsit. Autor toho programu by však mohl být zároveň aspoň zlynčován....
Otvírám svou mailovou poštu a bojím se, bojím, co mne tam čeká :-)
A v duchu vidím Masarykovo náměstí a popraviště a dav řvoucích lidí - pověsit, pověsit, neopravila publ!
A nikdo přitom nebude vědět, co jsem to vlastně provedla a čím se provinila.
Hloupé bude, že ani já ne.

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 4. co doma?

Ale zpět k nám domů, - duhová země je přece jen daleko.
Můžete si snít a plnit si své sny a jít tam někam, tam za tou duhou (a někdy, jak je vidět, i doslova). Ale ten svůj život si žijeme každý sám, tady a za sebe.
Co doma?
Ráno vstanu a tzv. "poklízím". Maminka tomu říkávála - idu pokludit - a znamenalo to jít nakrmit všechna domácí zvířata. Myslela tím slepice, králíky, ovečky, kozu, krůty, prase, až pak psa a kočky. Dneska je vše jinak - slepice tu už nekdákají, ovce nebečí a králíci neskáčou v kotcích a krocan nikoho nenahání a nehudruje, ani kohouta není třeba se už bát. Vůbec je tady nějaké ticho. Ale - kanárek prozpěvuje už od rána, andulky do toho něco vřískají, ptáci venku zpívají už od rozednění, psi štěkají a piští a vyjí a kočky mňoukají a ječí, když mrouskají a vydávají skřeky, když se perou. A ve strouze kuňkají žáby, a je to celý každovečerní a noční žabí koncert, a mezi keři a stromy létají svatojanské mušky, a do toho vydávají podivné další zvuky bůhvíjaká zvířata, a hrdličky létají nad hlavou a divoký holub si staví hnízdo, a netopýři tady taky někde bydlí a srny mi zase sežraly květy hořící lásky a pokoušely se i o boubelku. Nejvíce jim chutná růže, trny netrny. A veverky skáčou v korunách stromů - onehdy ale jednu přinesla naše trojnohá kočka až do předsíně, asi pochlubit se úlovkem. Byla to nádherná veverčička, jednu chybu ale měla - umírala, protože nevydržela kočičí péči.
A koťata si hrají v krabici od televize. A dnes v noci konečně sprchlo a vzduch se pročistil.
A vodníka Charlieho chudáka pokakal nějaký pták.
A dozrávají třešně a josta a rybíz.
A - mamí, říká moje dcera do telefonu, nech nám je na zimu.
Tož jo.
Nechám. Ani se jich nedotknu a a ony si ty plody tiše a trpělivě na ně počkají...

2. 7. 2008

PRÁZDNINOVÉ POVÍDÁNÍ o LÉTÁNÍ: 3. ledová země?

Tam někde vysoko na severu, několik tisíc kilometrů odtud, celkově asi 5 až 6 hodin letadlem, je ledová země.
Po asi tříhodinovém letu nad oceánem uvidíte někde pod sebou podivnou zemi, plnou hor a skal a gejzírů a lávy. Na první pohled neobydlenou a bez lidí. Přivítá vás střídmá letištní hala. Cesta z letiště do Reykjavíku je naprosto depresivní - nikde žádné stromy ani domy, jen cesta odnikud nikam. Pokud k tomu prší, jako že tady často, je celkový pocit ztracenosti potvrzen.
Island není možné popsat slovy. Je tak jiný a je tak zvláštní, že se to prostě musí vidět a zažít. Stačí ale několik hodin a počáteční pocit - bože, kde to jsem? - zmizí.
Pak již vidíte jen samé vodopády ("votrfóly"), které jsou tady v přírodě (ne ve městě) téměř na každém kroku k vidění. A je to nádhera. Pro milovníky zahrad a skalniček je pak téměř utrpení projít se po kopcích, všude prorostlých různorodými skalničkami, a jen tak si po nich šlapat... Na jednom takovém místě ztratil můj manžel kryt na mobil - snad je mu tam v té nedotčené přírodě dobře (tomu krytu, ne manželovi :-)
A všude cítíte přítomnost trollů a různých jiných tvorů a skřítků a pochopíte, proč v jejich existenci Islanďané věří - oni tu prostě v těch podivných a různě zbarvených horách prostě někde být musí; úplně se to tam jimi hemží :-)
Možná ledová země, řeknete si. Fouká tady vítr, vzduch je studený, ale podzemní prameny jsou teplé a gejzíry úžasné. A po několika dnech, kdy se i tělo aklimatizuje, nemyslíte na tuto zemi už jako na zemi věčného ledu.
V tom dešti a sluníčku zároveň se totiž neustále znovu a znovu tvoří duha, a jedna je krásnější než druhá.
Rainbow- land, duhová země. To je to místo, kde jsou nyní čtyři z mých pěti dětí.
A někdy je v myšlenkách podezírám, že to je ten hlavní důvod, proč tam jsou.
Protože vidět duhu na obloze i několikrát denně, to přece není jenom tak běžná věc...