31. 12. 2016

poslední prosincová...

Padá na mě nostalgie.
Zase další rok končí.
Další začíná.
Jak to napsal Jaroslav Seifert?
Každého dne se něco končí, něco překrásného se končí,
každého dne se něco počíná, něco překrásného se počíná.

Přeji všem do nového roku 2017 právě tento krásný pocit - pocit krásných konců a pocit  překrásných počátků :-))

A otázka, dnes prosincově poslední:
Která prosincová otázka se vám nejvíce líbila a která vám připadla nejsložitější? Byla - li vůbec taková?


29. 12. 2016

otázky čtvrteční, prosincově předposlední

Otázky č. 11:
Co je podle Vás protikladem bolesti?
A co na to polámaný mraveneček?
A - otázka troufalá, zdánlivě nesouvisející - vzpomínáte si ještě na svého "prvního" Silvestra?
Ještě k tomu aua a k svatozáři.
Má malá vnučka, to malé dítě, mělo svatosvatou pravdu, napadá mě.
Všechno krásné, dobré, svaté, - vše, co za něco skutečně stojí, se rodí v bolesti. Taktéž dítě.
Bez bolesti, bez tohoto "aua", není na světě vlastně vůbec nic.
Nebyli bychom.

Takže to miminko v jesličkách se svatozáří má skutečně svatozář z bolestného aua. Ne až někdy v budoucnosti, ale už v této chvíli. Nyní a teď.

A pak, že filosofie je láskou k moudrosti nebo moudrost toho, kdo miluje.

Jak to ale vysvětlit dítěti?


28. 12. 2016

Aua

Malá vnučka mi sedí na klíně. Vlastně jinak - sedíme spolu obě před počítačem a pouštíme si písničky pro děti, ty vánoční.
Díváme se na krásné obrázky a na Ježíška v jesličkách. Ježíšek má kolem hlavičky žlutozlatou svatozář.
Ta malá se na mě najednou podívá a soucitně na něj ukazuje a říká:  aua, aua, má aua!
To není aua, to je...
Co to vlastně je? Jak to tomu malému dítěti, naplněnému náhlým přívalem soucitu, vysvětlit?
To malé dítě v jesličkách nemá aua, to malé dítě aua teprve mít - jednou - bude. Proto se narodilo.

Hm, každý v životě máme nějaké to své "aua", napadá mě.
Ale ne vždy to je svatozář :-)



https://www.youtube.com/watch?v=nWBUfBzKrVw
Jít svou poutí. Mít svou cestu... životní. Mít svůj příběh.
Každý máme svou cestu, svůj příběh, svou životní pohádku. Pohádku, která je vždy až po-hádce.
Je krásné mít Vánoce, dárky, rodinu, přátele, známé, mít své lidi kolem sebe, kteří tou cestou jdou tak nějak, více nebo méně, s námi.
Kdo je nemá, tomu padá smutek na duši. Protože být v tom svém příběhu, na té své cestě sám, to se moc nesluší :-(
Bolí to.
Ale i tak, i přesto, jdeme každý svou poutí, sice zdánlivě společně,
ale v podstatě každý sám...

27. 12. 2016

Malé dítě v jesličkách. Dárek pro nás pro všechny.
V dítěti je spása.
Častokrát na to myslím. Dítě je to, co jednou dospěje. Nyní malé bezbranné, bude jednou mocné, bude rozhodovat.
Naprosto závislé, aby jednou mohlo být svobodné a nezávislé.
Proto je prý pouze lidské mládě zcela bezmocné - aby jednou bylo tím, kdo tu moc má.
Svět a život je plný paradoxů. Je postaven na protikladech.
Věřit v sílu dítěte - to nás zavazuje je vychovávat...

Otázky deváté, před-předposlední prosincové:
Jsme v dospělosti skutečně těmi, kdo přicházejí ze svého dětství?
Je dětství až tak důležité? Máte s tím nějaké své vlastní zkušenosti?
A jak to souvisí s pojmy resilience, frustrační tolerance, vulnerabilita? (Odpověď tuším ve skriptech není )...


25. 12. 2016

V tyto sváteční dny nejde nemyslet na ty, kteří to mají - z různých důvodů - jinak.
Vím, je téměř "moderní" říkat: Vánoce nenám rád (a)...
Někteří to tak mají proto, že jsou zklamaní, smutní, sami - a toto vše na ně padá.

Nás se dnes u nás doma sešlo celkem 17 lidí. Krásný pocit naplněné rodinky :-))
O to bolestněji je při pomyšlení na ty ostatní, kteří toto štěstí nemají.
Nejde cítit zcela pocit štěstí při vědomí tolika bolesti v těchto dnech u těch, kteří to štěstí až tak nemají.
Přeji ho všem...

24. 12. 2016

Dobrý večer,
přeji všem krásné, pohodové, spokojené, šťastné Vánoce.
Na světě je krásně.

22. 12. 2016

před-předvečer

Před - předvečer štědrého večera.
Již za několik hodin budou lidé "lidé vánoční."

Ten předposlední den už bývá ve znamení vánočních jídel, pečení, vaření, příprav bramborového salátu a dalších potřebných věcí :-))

Ale když se tak nad tím zamyslíme, o tomto před-předvečeru je vlastně celý náš život. Vše je v našem čekání vlastně před-předvečer.
Na co ale čekáme? Na štěstí?


Otázky desáté: 
Proč je štěstí  muš-ka jenom zlatá?

20. 12. 2016

Definice

"Dítě je všechno pohozené a opuštěné,"
píše ve své knize C. G. Jung.
"Bezvýznamný, pochybný počátek a triumfální konec."

Zvláštní definice dítěte.
Přemýšlím o této definici z různých stran a vždy ve mně vzbuzuje jiné asociace a představy.
A pak také přemýšlím o dítěti. O tom, jak je charakterizovat. Jak vnímat.
Je to neuchopitelné.
Stejně jako láska.

Otázky osmé, prosincové:
1. Jaké asociace vyvolává definice dítěte podle C. G. Junga ve vás? Jak těm slovům rozumíte?
2. Víte, kdo řekl něco v tom smyslu, že dětství je plné bolu a smutku, ale dítě k tomu ještě nemá vhodná slova?
3. Život je několik radostí, velice brzy smazaných nezapomenutlenými žaly. Souhlasíte s tímto výrokem?

19. 12. 2016

V době, kdy jsem psala svůj poslední příspěvek (a s humorem chtěla prachovkou uklízet vesmír), už možná seděl řidič náklaďáku někde v Berlíně a nabíral směr vánoční tržiště.
S tím náklaďákem projel až k vánočnímu stromu...
a smetl s sebou lidi, kteří si tam pokojně trávili svůj předvánoční čas.

Sedím před počítačem, čtu si tyto zprávy
a ....

co s tímto světem

Prach, my lidé a vesmír

Ano, už to vím.
Otázky jsou k tomu, aby se hledaly odpovědi. A tak jsem hledala. A našla.
Nějací dva američtí vědci (David Layton a Paloma Beamer) již v roce 2009 přišli na to, odkud se v domácnostech bere prach.
Z nás, z lidí. Lidská kůže, vlasy, a tak. Pfuj.
A pak z koberců a z čalouněného nábytku, kde se pak drží různí roztoči a další havěť. Fujtajbl.
Ale nejvíce, až  60 % je odněkud z venku. Ze vzduchu, z prostoru, z půdy. A nejvíce je tam arzenu, olova, těžkých kovů a spol. Čili jedovatých látek.
Uff.
My lidé a vzduch, který dýcháme, jsme příčinou nečistot.

A nejvíce zaneřáděný prachem a špínou
je vesmír.
Beru prachovku a jdu ho uklízet...

Budou přece Vánoce!

Úklid

Tak jsem se konečně dočkala!
Konečně den, kdy se můžu - můžeme - pustit do "vánočního" úklidu.
Vždy mě to velice udiví. Přece uklízíme průběžně, vysáváme, utíráme prach, vytíráme podlahu..., přece nejsem lemra líná, která na to po celý rok s prominutím kašle.
U vánočního úklidu to je vše najednou jinak. Vždy - každým rokem - přemýšlím, proč:
- proč to nedělám častěji,
- proč se pořád odněkud bere prach a pavučiny
- proč najednou se odněkud vyklube na svět v našem domě tolik toho, co tam být nemá. Nebo má?

A tak uklízíme, srdíčko jásá nad tou čistotou, Ježíšek přijde...
Ale odkud se to bere, to mi řekněte. A z čeho?

18. 12. 2016

poslední svíce

Čtvrtá adventní neděle.
Víme vůbec, proč jsou adventní neděle jen čtyři? Proč jich třeba není pět, šest, nebo jen tři, dvě?
Určitě to nějaké vysvětlení mít bude. Už jsem tak mírně unavená neustálými otázkami, proudící ke mně ze života samotného, a z údivu z něho, že už se mi chvílemi ani nechce hledat odpovědi.
Faktem je, že dnes je tedy podle tradicí neděle čtvrtá. Zlatá. Tato neděle je ve znamení lásky. A poslední rozžatá svíce symbolizuje mír a pokoj.
Napadá mě - láska je spojena s mírem a pokojem?
A vidíte - opět otázka - láska podle mne znamená pravý opak. Vznícené srdce, hořící srdce, to přece není pokoj a mír, to je nepokoj, neklid, vnitřní i vnější boj; láska je přece mania, šílenství, nevyléčitelná nemoc...
A lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví, píše se ve Starém zákoně.

Jdu raději vařit oběd, však je nejvyšší čas a pak půjdu zapálit tu poslední svíčku na adventním věnci.
A slibuju - na nic se - pro dnešek - nebudu ptát....:-))

17. 12. 2016

Barvičky

Malá vnučka vesele poskakuje a směje se, když si hrajeme s vodovými barvami a čáráme nějaké čáry po výkrese.
A mě jen tak mimochodem při tom čárání napadá, že když jsme sem dnes jeli, ulice byly podivně prázdné.
Město je jako by vylidněné - všichni jsou asi někde na nákupech.
My s manželem ještě nemáme takřka nic. Nějak nám nevychází společný čas na společný nákup. Už mě z toho trochu mrazí. Ale co, do Vánoc máme ještě celý týden. Ještě sedm dlouhých dnů.

Jsme s vnučkou samy, televize vypnutá, v bytě je ticho. Jen my dvě si výskáme a smějeme se jak malé. Tedy, ona malá je. Mě to s ní tak nějak chytá taky.
Ani nevím jak, a ukazuji ji, jak si vodovými barvičkami namalovat červený, modrý, žlutý, zelený nos.
Křičí vesele babi, babi, babi a zkouší to po mně dělat taky tak.
Ještě že nás nikdo nevidí...

Barevné nosy, barevný předvánoční svět...

Otázky sedmé, dětské: 
1. Pamatujete si na nějakou dětskou otázku, na kterou jste neznali odpověď?
2. Který výrok dítěte vás nejvíce tzv. "dostal"? - Pokud takový vůbec nejaký máte :-))
3. Proč mají klauni červený nos?


16. 12. 2016

probouzející se den

Prošla jsem se ztichlým, probouzejícím se náměstím.
Pichlavé slunce někde tam vysoko na obloze ještě neopřelo své paprsky do stánků předvánočního tržiště. Za několik hodin oživne náměstí, oživne město, oživne svět.
Momentálně je všude ticho.
Řeklo by se: klid a mír.
Prostě to, co mají do našich srdcí přinést Vánoce.

Stojím - sama - uprostřed náměstí, uprostřed prodejních, ještě opuštěných a uzamčených stánků
a snažím se načerpat energii z ticha, které je kolem.
Vysoko na obloze proletí hejna ptáků
a sluníčko se už objevuje na ocelově zbarvené obloze.

Vítej - vítejte - do nového dne

15. 12. 2016

Vzpomínky

Již několikrát jsme tady otevřeli téma vzpomínek. A z Vašich odpovědí vím, že otázky, vracející nás zpět do dětství, máme v podstatě a téměř nejraději.
Nemáme totiž ani tak čas během těch svých životů vracet se ve vzpomínkách zpět. Vše letí tak rychle, hekticky, nestačíme se ani nadechnout, a je tady nejen nový den, ale týden, měsíc, rok...
Není vlastně ani kdy žít, natož vzpomínat.
Proto jsou Vánoce i tak dojemné a nostalgicky krásné. Tyto svátky nás donutí zastavit se a být znovu někdy zpátky kdesi tam, v dětství.
"Ovečko, pojď," bere mě za ruku maminka, klopýtám vedle ní, a tam v té velké místnosti září a svítí až do stropu vysoký nazdobený stromeček       s pravými hořícími svíčkami.
Maminčina náruč, úsměv, vůně vánočky, cukroví
její hlas a pohlazení
a za oknem lehce padající vločky sněhu

na dárky si nevzpomínám


Otázky prosincové šesté, vzpomínkové:
1. Co si Vy sami myslíte o vzpomínkách? 
2. Jaké mohou být? Znáte nějakou typologii vzpomínek?
Chladivé ráno. Zima a mráz. Ticho a zasněžená pláň.
Tramvaj plná lidí jedoucích bůh ví kam.
Svět beze světla, přesto naproto bílý.

Smutek lidem sluší.
Radost ještě víc.

V tom smutku i radosti
není nikdo jiný,
jen a pouze Ty.

13. 12. 2016

Dnes máme svátek Lucie.
Býval to takový pěkný svátek, kdy bíle oděné Lucky chodívaly v předvečer vesnicí a strašívaly děti, které se nepostily nebo také kontrolovaly, zda ženy v tento den nepředou a neperou, zda tedy splňují v tento den požadavek nicnedělání :-))
Telefonovala mi dnes ráno sestra a do telefonu mi líčila, že tedy jako ještě fakticky nestihla ty kuličky, ale vanilkové rohlíčky a linecké už ano... a už i okna má umyté a aby to vše doplnila, poslala mi na mobil fotografie vánoční výzdoby, kterou už má hotovou.
A tak jsem taky hotová. U mě ještě nic z toho nic není. A do konce tohoto týdne ani nebude.
A tak si chvílemi ani nepřipadám tak zcela normální. Že zatím nepeču, neuklízím, nezdobím, a ani se tím nestresuju...
I tak prý Vánoce budou...
A tak chápu ty lucky a jejich tradici. Aspoň jeden den nic nedělat a nabrat sílu...

Otázky páté:
Co je příčinami zlého podle P. Teilharda de Chardina?
Jméno Lucie je odvozeno od světla. Souvídé světlo s dobrem a se zlem?
Dokázali byste definovat zlo? Pokud ano, jak?

11. 12. 2016

Kopeček

Mám takový podivný pocit.
Jako kdybych se posadila na nějaké vysoké místo ve větru a v mrazu, a nemohla udělat krok dopředu. Jako kdybych zamrzla v nějakém bodě a nic...
Má sestra a spousta mých dalších kamarádek už naplno "řeší" Vánoce. Pečení cukroví, nákup dárků, vánoční výzdoba...
jen já jako kdybych seděla někde na tom vršku a jako kdyby se mě to netýkalo.
A ani ty otázky pro vás mi nepřipadnou nijak "živé", také stojí se mnou na tom pomyslném zmrzlém kopečku. Kopci.
Ufky, uf.
Nabereme rychlost a směr? Abychom neumrzli na té naší pouti?
Hrozí nám to?

Možná ani ne. Jdu se zahřát k adventním svícím. Dnes hoří už celkem tři: svíčka Naděje, svíčka Míru, svíčka Přátelství...nebo také radosti, Gaudete...
tak hezky svítí :-)))
(ale četla jsem na Novinkách, že někde od nich už dokonce shořely dva domy, což asi zase až tak dobré není ))))... jak říkal Nietzsche, že si máme dávat pozor, abychom svítili, ale nezhořeli).
Takže sviťme :-)) si na cestu vzhůru, začneme totiž stoupat i na naší pouti

10. 12. 2016

Duše

Od Dušiček jsme začali naši pouť.
Copak dělá naše duše? Dušička? Někde v hloubce nás samotných? Nebo kde vlastně?
Kde je, kde žije naše duše?
Často mě napadá, kde ji asi tak máme. Pokud ji máme :-)))


Otázky čtvrté, sobotní, oduševnělé:
1. Jak si představujete svou duši? A kde ji máte? :-)
2. Jaká znáte pojetí duše?Vyberte jedno a blíže popište... (nápověda - skripta)

9. 12. 2016

Přehračkované dětství

Byli jsme nakupovat. I zabrousili jsme také do oddělení hraček.
Přiznám se, byla jsem jak Alenka v říši divů. Nebo spíše jako říše divů v Alenkově.
Chtěla bych být dnes dítětem a vybírat si z tolika hraček?
Ne, a ne a ne!!!
Vzpomínám na svou malou zrzavou plyšovou opičku -
stačila mi na celý můj dětský věk...
Asi jsem byla skromná, skromnější, nejskromnější. Kdo ví.

Otázky třetí, do dětství se opět navracející:
1. Jaké je dnešní dětství podle Z. Heluse a spol?
2. Co můžeme nabídnout dnešním dětem (dle mých skript?)
3. A co na to Krteček?
4. Souhlasíte s pojmem "přehračkované" dětství nebo si myslíte, že přeháním?:-)
5. Byli jste také tak skromní?

Zapomnětlivka

Jujky, moc se všem omlouvám, ale včera ve čtvrtek jsem zapomněla, že je čtvrtek....
v tom běhu letu života
čtvrtek bude tedy dnes :-))

6. 12. 2016

Malý dárek prosincovým poutníkům: Andělíček pro štěstí


kresba : Lucie Prokešová

Mikuláš

Tak to se mi za posledních - ehm - asi 50 let nestalo :-))
Málem jsem "zazdila" Mikuláše.
Tak nějak tentokrát ten svátek a hlavně noc před ním prošel bez povšimnutí kolem mne.
Žádný talíř na okně, žádné dárečky, prostě nic.
Mikuláš jako kdyby u nás doma tentokrát vůbec nebyl.

Ale přesto věřím - v noci, v neurčenou a v neurčitou hodinu se jeho tvář objevila za naším oknem. Ale nenašel tam žádné místečko, na které by své dárky odložil. Tak se jen podivil, našemu domku aspoň požehnal a zmizel někde ve tmě vysoko v oblacích. Naši koně na zahradě jen mírně zařehtali a udiveně vzhlédli k nebi.
A tím to pro tentokrát skončilo. Zatímco v jiných domácnostech jeho náhradníci toho večera rozplakávali děti, on už byl daleko...


Otázky druhé, prosincové, na vaše vlastní dětství zaměřené:
1. Pamatujete si ještě na svou oblíbenou pohádku z dětství?
2. Myslíte si, že dětství našich dnešních dětí je jiné, než bylo to vaše? Pokud ano, proč?
3. Chtěli byste být v dnešní době dítětem?Pokud ano, proč,  pokud ne, proč?

4. 12. 2016

Květy

Byla jsem v dnešním mrazivém poledni na naší zahradě uřezat třešním několik větviček.
Barborky.
Doufám, že mi do Štědrého dne rozkvetou do bílých malých kytiček. A neuhnijou jako loni.
Kytičky třešinek znamenají plodnost - nejen tu lidskou reprodukční, ale také kreativní, tak nějak celkově v životě.
Žít, být a zanechat po sobě nějaké stopy. Aby život proběhl tak, že byl skutečně žit. Nejen přežíván.
No jo, no.
Mi se ta filosofie už opravdu plete i do těch barborek, i do těch větviček, i do těch uhnilých květů.
Brr.
Tak snad letos budou bílé...

3. 12. 2016

Prosincově

Tak přemýšlím, jak to teď udělám s otázkami. Zda mám pokračovat a navazovat na listopad, nebo začít od počátku.
Ale od počátku se vždycky lépe začíná. Nebo ne? Nebude to divné být znova u otázky č. 1? Ale pak se v tom zase budete lépe orientovat, když budete mít otázky pěkně rozdělené na listopad, prosinec, leden...
Moje starosti a Rotschildovy peníze, že jo :-))

Takže poprvé prosincově:
1. Máme předvánoční, adventní období. Máte nějaké hezké vzpomínky na toto období ze svého dětství? Pokud ano, můžete se o ně se mnou podělit?
2. Ha, a toto jsme ještě nedělali: uměli byste svou vzpomínku nakreslit nebo nějak jinak umělecky vyjádřit? (a neočekávám jen odpověď ano, ale přímo její realizaci :-))
3. Vypráví o adventu nějaké klasické české literární dílo? (Nápověda - z Malé Strany z Prahy)...
Ani jsme se nenadáli, a jsme v měsíci prosinci.
Přiznám se, prosinec má pro mne - kvůli adventu, Barborkám, Mikuláši, Lucii, Vánocům, i konci roku - takový ten neustálý tajuplný, krásný nádech. Mám ráda toto období. Voní mi něčím překrásným, neuchopitelným, romantickým, ....nedosažitelným. Skoro mívám pocit, že i my lidé jsme v tomto měsíci poněkud jiní. Takoví "vánoční."
I pro naši pouť jsem si toto období uchovávala jako období jediného hlavního tématu - období dítěte a dětství. Protože Vánoce jsou s dětstvím a dítětem neodmyslitelně spjaté.
Nejen s dětmi jako takovými, nejen s našimi dětmi, nejen s našimi vzpomínkami na naše dětství,
 ale především s tím dítětem tam v těch jesličkách...

1. 12. 2016

listopadová uzavírka :-))

Tak, a máme za sebou listopadové putování.
Bylo zaměřeno na pojetí tohoto světa, pojetí člověka, životní zdatnosti, chuti žít, a - ano, abych nezapomněla, zatím jen okrajově na lásku.
Zbývá nám - v měsíci prosinci - pojetí duše, dobra a zla a hlavně pojetí dítěte. Nechávám si tato témata záměrně na tento adventní a vánoční měsíc, protože se myšlenkově tohoto období kokrétně dotýkají.
Na měsíc leden nám pak zůstane téma trojnosti, výchovy, vesmíru a živocichů a některá ještě menší další.
Tak vidíte, jak se nám prozatím hezky putuje, že ano?

Otázky čtrnácté, uzavírající a závěrečné za měsíc listopad:
1. Která otázka se vám prozatím nejvíce líbila a proč?
2. U které otázky jste se museli nejvíce zamyslet?
3. Jak se vám prozatím jde naší poutí? Splňuje vaše očekávání?
4. Už jste si aspoň trošičku ošoupali své botky samochodky?

Moc děkuji za  všechna zaslaná putování :-))) Pročtu a okomentované všem pošlu zpět :-))
Ráda bych vás teď všechny pozvala na:

Adventní koncert Zvonků dobré zprávy v sobotu 3. 12. 2016 od 17.00 hod v kostele sv. Františka a Viktora v Ostravě-Hrušově.

Pokud neznáte, je to soubor, který melodie písní "vycinkává" na zvonečky různých rozměrů a zvuků - a je to nádhera. Jestli chcete zažít opravdu příjemnou předvánoční atmosféru, nenechte si ujít!!!
Vstupné je dobrovolné.
Těším se na setkání s vámi! :-)))

30. 11. 2016

O bolesti

Hluboce jsem se dnes zamyslela.
Hlídala jsem chvíli svou malou vnučku. Ronila slzičky při odchodu tatínka, po chvíli plakala při odchodu maminky. A pak zůstala sama, jen se mnou.
Tolik bolesti již v tak malém věku...
Při společné hře se mě během dopoledne několikrát náhle zeptala: Mami? Tati?
Odpověděla jsem, že přijdou a jí se rozzářila očička. Ranní slzičky nikde. (Naštěstí). Vlastně na ně zapomněla ani ne minutu po tom jejich odchodu, ale ta bolest tam byla.
A nad čím jsem se tedy hluboce zamyslela?
Nad tou bolestí.
Provází nás od raného věku vlastně celým životem. Taková věrná družka to je, která nás nikdy neopustí. Dobrá věrná přítelkyně.
Možná věrnější než láska.

29. 11. 2016

Svíce na adventním věnci

Je večer. Na adventním věnci jsem zapálila první svíci. Ta svíce má hodně různých významů - svíce proroků nebo pastýřská, znamenající radost a naději. Je to stejně zvláštní, jak bohatá může být symbolika svící na adventním věnci a jak málo o ní víme.
Celkově si myslím, že toho málo víme - a nejen o symbolice svící. Tak všeobecně. O životě, o jeho smyslu, o tom, co je dobré a co zlé, co bychom dělat  měli a co neměli...
Aj, aj.
Lepší je myslet si, že víme hodně. Hned je veseleji :-))



Otázky třinácté, úterní :-)), těžké, přetěžké 
1. Proč se říká, že třináctka je šťastné číslo? A je?
2. Znáte teorii Teilharda de Chardina o chuti žít? Jaká je typologie lidí podle této teorie?
3. A jak s tím souvisí dvojí naivita podle A. Schweitzera?

28. 11. 2016

O čem si můžeme snít?
O štěstí - v čem asi spočívá?
Že všichni námi milovaní jsou zdraví a spokojení, šťastní?
Že je na světě krásně?
Že se lidi tak nějak všeobecně mají rádi?
Že je vše v pořádku?

Nic z toho zase až tak ve skutečnosti není. Spíše naopak.
Tak o čem si snít, co očekávat?
Malý - velký - zázrak...
První adventní neděli máme za sebou a vešli jsme do adventního týdne. Vypadá to, že čas sváteční se už skutečně blíží.
Probudila jsem se před chvílí,  vlastně nad ránem.
Za chvíli i venku přijde nový den :-))
Zachumlat se do peřin, a snít si...

je-li o čem

26. 11. 2016

Očekávání

Jsme v době předadventní. V době očekávání na očekávání.
Advent, který zítra začíná - je přípravou - očekávání - Vánoc. Je to doba čekání na příchod Ježíška. Na jeho narození v betlémské jeskyni.
Čekáme na příchod - jaký příchod, koho příchod? - na příchod Lásky.
Na lásku vlastně čekáme po celý svůj život. Hledáme ji, trápíme se touhou po ní, ztrácíme ji, znovu nalézáme...
Celý život je vlastně čekání na něco velikého, krásného, šťastného
v co věříme, že jednou přijde.

Ach jo.


Otázky dvanácté, opět drobet osobní:
1. Jste ještě v tom stadiu, kdy na něco čekáte?
2. Je dobré na "něco" v životě neustále čekat, nebo - ehm - žít pro tento dnešní den? Dá se to v životě praktikovat?
3. Vychováváme k tomuto? (nápověda - W. Brezinka).


24. 11. 2016

Opičátka

Děti opičátka jsou :-)), napsal ve svém Informatoriu školy mateřské J. A. Komenský.
Občas mě to při pohledu na děti napadá.
Opičátka... 
A my dospělí jsme ti, po kterých se děti "opičí."
A tak je zvláštní, jaký je tento náš svět, když se pořád dokolečka rodíme a umíráme a píšeme knihy o životě a jeho smyslu a o výchově a péči o člověka, a pořád jako kdyby žádný posun dopředu nebyl, spíše naopak.
Nesvědčí ta "opičátka" o nás, o dospělých, co už se neopičíme? Kteří už prostě nějací jsme?
Divíme se, jaká že je ta dnešní mládež, dnešní děti,
ale mohou ony za tento náš svět?


Otázky jedenácté, čtvrteční, komeniologické:
1. Co asi myslel Komenský výrokem, že dítě, i kdyby andělem bylo, metly potřebuje?
2. Škola bez kázně je jako mlýn bez vody. Co dnešní školy, jsou to pouze suché mlýny?
3. Jaký citát - výrok Komenského vás samotné nejvíce zaujal a proč?
4. Četli jste něco od Komenského? Pokud ano, co? :-)) A "dalo" se to?

22. 11. 2016

Na cestě

Být na cestě.
Kráčíme si tak těmi svými životy. Kráčíme časem i nečasem, přes hory starostí a moře vzpomínek, lesem konfliktů a slunečnou plání pochopení a pohody. Jem krok sun krok, někdy běžíme, někdy si unaveně sedneme do trávy. Pozorujeme krásy přírody i světa lidí.
Jsme poutníci. Za láskou, za štěstím, za
za čím vlastně?


Otázky desáté, úterní, láskyplné :-))
Jak lze chápat výrok "Láska je vykoupením srdce" a komu je přisuzován?
Kdo to byli androgynové?
A co na to Empedokles?



20. 11. 2016

A dnes do třetice :-))

Možná se potkáme
jen tak v letu
v chaose svých dnů

a budeme šťastní,
že jsme tady
ty a já, já a ty
spolu
v zemi našich snů

Na koštěti

Jen ještě k tomu, o čem je filosofie. Moc se mi líbí přirovnání G. Deleuze a F. Quattariho. Tito dva hovoří o tom, že "základem" filosofie je (jak jinak také) myšlení. A myslet znamená proletět se na koštěti čarodejnice chaosem a vracet se zpět se zarudlýma očima.
Zdá se mi to jako nejlepší vysvětlení.
Létáme na koštěti, prolétáváme se chaosem našich myšlenek, a z toho všeho nám rudnou oči - pláčem z poznaného, nebo z neschopnosti poznání?
A tak si tak prostě létáme a je nám fajn. Aha. Spíše ne-fajn. :-))
Krásnou neděli všem, na koštěti i bez něj!

19. 11. 2016

Musím se usmívat. Proč? Odpovídáte mi někteří na mé položené otázky. A v jedné odpovědi je vyjádřen veliký údiv nad tím, co vše může být "filosofie."
Prý jsem některé z vás zcela uzemnila otázkou, týkající se hlavy jdoucí proti zdi a čůráním proti větru.
Ano, ano. Pochopili jste. Filosofie nejsou moudrá nabubřelá slova kdo ví o čem, ale toto :-))
Rozbité hlavy a snaha jít (či téct) proti větru.
No není to nádhera?

Zážitky z cest

Tak jsem se vrátila z cest. Nebyla jsem tentokrát daleko, vlastně pouze na skok ve Varšavě.
Mám odtamtud dva zážitky, se kterými se chci podělit.
Jeden je od hrobu neznámého vojína. Ten pomník stojí na širokém prostranství, kde byl kdysi palác (zničen ve 2. svět. válce). A co je pozoruhodné? Neznámý vojín tam není jen "někdo" z té druhé světové, ale v podstatě je věnován všem padlým v bojích již od 10. století. Stojí tam stráž a svítí "věčný" oheň. Je to velice působivé.
Stáli jsme tam s manželem v zamyšlení, kolem procházeli další lidé, snad turisté. A mezi nimi člověk, který před sebou táhl nějaký vozík, na hlavě kšiltovku, patrně zdejší, věk okolo sedmdesáti let. A ten člověk, míjející ten památník, sundal v úctě tu kšiltovku z hlavy a nasadil si ji až po té, co to prostranství prošel.
Byl to silný okamžik.
A druhý zážitek? V nové části města šla po širokém chodníku stará žena, zababučená do kabátu a šály přes hlavu, s rukou nataženou ke kolemjdoucím. Všichni kolem ní procházeli se zrakem upřeným jinam, jako kdyby ani nebyla. Nikdo si jí nevšímal, nikdo jí do té natažené dlaně nic nedal. Ani já ne...
Divný svět, ve kterém stařeny žebrají...

Otázky sobotní, deváté:
V čem podle Vás spočívá důstojnost člověka?
Kdo řekl, že člověk v sobě nese "kořeny lidské vznešenosti", a které to jsou? 
Tam, kde jsou naše poklady, je i naše srdce... Kde jsou?


16. 11. 2016

Výjimečně

Dnes  si výjimečně "dáme" čtvrteční otázky - zítra totiž budu mimo dosah internetu, tak abychom o to nepřišli :-))
Všimli jste si, že se vlastně všechna pravidla tak nějak točí kolem výjimek?
A že vlastně my všichni se lišíme navzájem od sebe tím, jak jsme výjimeční? Výjimeční ve svých životech, osudech, setkáních s jinými lidmi, představami, zkušenostmi?
Každý z nás je vlastně jedinečný tím, jak je v něčem výjimečný.

Docela povzbuzující teorie, že ano?

Otázky osmé, středečně čtvrteční, dnes hodně osobní: (omlouvám se, pokud  nechcete odpovídat, nic se neděje, můžete odpovídat jen tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá).

1. V čem jste výjimeční vy samotní? 
2. V čem a jak může být výjimečné dětství každého z nás?
3. Jak vlastně vy sami vzpomínáte na své dětství? Jaké bylo?
4. Vzpomenete si ještě na svou nejmilejší hračku z dětství? Jaká byla, co to bylo?
5. Jak je možné, aby se vlk nažral a koza zůstala celá?

15. 11. 2016

Hlavou proti zdi

Jsme ovlivněni dobou, ve které žijeme? Ovlivní nás nějak "stav" světa? Byli bychom jiní, kdybychom žili v jiné době, v jiném století, v podstatě v jiném (a přitom tolik stejném) světě?
Někteří vědci tvrdí, že ano.
Že bychom byli jiní, kdybychom žili třeba v pravěku, ve starověku, středověku, na počátku moderní doby. Že každá "doba" nějakým způsobem působí i na celkové vnímání i styl každého konkrétního života.
Jsme vždy v té či oné době nějakým způsobem uzavřeni. Jen velicí opovážlivci dokážou jít hlavou proti zdi,
a posunout tak svět dopředu.

Jít hlavou proti zdi znamená tu hlavu si rozbít.
Zajímavě paradoxní na tom je to, že ti, kteří si ji takto rozbili, žijí v paměti lidí téměř věčně. Na ně se nezapomíná.
Divné, že?


Otázky sedmé, úterní, poněkud rozsáhlejší: 
1. Jak říkáme onomu "ohraničení " určité doby v historii lidstva?
2. Kolik těchto období máme? A podle koho? Popište, vysvětlete jedno z nich, které si vyberete.
3. Jak ta období souvisí s lidským věkem  a s obdobími v životě člověka?
4. Znamená výrok: "jít hlavou proti zdi" totéž co: "čůrat proti větru"?
5. Mohou proti větru "čůrat" i ženy? :-))

14. 11. 2016

Ztratila jsem se.
Svět je příliš veliký
a malý k tomu
abychom se nalézali...

Když je ticho v srdci,
hvězdy pláčou
(?)

Hledat, poznat, opustit

Pojetí člověka. To je takové druhé velké nosné téma v naší filosofii výchovy.
Už jsem se Vás na to ptala - kdo jste, kým jste, atd...kdo jsme.
Je to (aspoň pro mne) ta nejsložitější otázka v životě.
Prý i samotný S. Freud údajně řekl, že největší otázkou pro něj je Freud sám :-))
A filosofové si od pradávna odpovídali obdobně.
Nikdy nedojdeme k hranicím své duše, tak široké má určení... třeba Herakleitos. Hledej a najdi sebe sama, poznej sebe sama, opusť sebe sama.
Uff.
Opravdu prý miluje jen ten, kdo toto všechno dokáže.

Nevím jak vy, ale já samotná v tom mám zmatek.

12. 11. 2016

Na útěku...?

Byla jsem teď nakrmit naše koně. Už se setmělo a tam někde nahoře už je cítit zima a sníh.
Tak nějak rychle to všechno uteklo. Myslím jaro, léto, podzim....
"Uteče" tak rychle také zima?
Asi ano.
Stejně jako život.
Někdy mám pocit, že jsme lidé "na útěku."
Tímto světem už jen jako by "běžíme", a jak říkají někteří filosofové, jsme bez své střechy jistot nad hlavou, bezdomovci ve svých vlastních domovech.
A přitom po teple domova tolik toužíme.
Něco nás však vyhodilo na mráz...


Otázky šesté, sobotní, zimně laděné:
Kdo řekl, že jsme lidé bez své střechy jistot nad hlavou? (Nápověda - dnes na přednášce padlo jeho jméno v souvislosti s chápáním lásky jako zodpovědnosti za toho druhého).
A kdo řekl, že jsme bezdomovci ve svých vlastních domovech?
Mají - měli - tito dva pánové pravdu?

10. 11. 2016

prasátka už usnula...

takže můžeme přejít k našim čtvrtečním otázkám:

1. Můžeme si v životě pomocí prométheovského spádu splnit své sny?
2. A co na to bůh Moloch? Také si myslíte, že jsou dnešní děti oběti Molocha?
3. Co je circumambulantio?  
4. A co na to naše snová prasátka?

Prasátka

Zdál se mi sen.
Což o to, sny se někdy zdají. A bývají různorodé. Někdy krásné, někdy hrůzostrašné a děsící, někdy podivné. A někdy všechno dohromady. Krásně hrůzostrašně podivně přiblble legrační.
Tak takový sen jsem dnes měla.
Naše černobílá kočka porodila sedm prasátek. Byla to taková roztomilá, bílá, černá, bíločerná, prostě krásná prasátka.
A já je chytala u nás v předsíni a sesbírávala a pořád propočítávala. A ona mi utekla a hledala jsem je... a pak jsem najednou byla u sousedů na obědě, a chyběl tam jeden tácek a talíř, tak jsem pro něj běžela, protože zrovna toto měla ta prasátka v té naší předsíni.
Ha. Jenže prasátka nikde. Hrůzou mě z toho polilo, kde jako jsou a co se jim stalo.
Ale vše dopadlo dobře. Během té doby, co jsem se snažila "najíst" u sousedů, přišel z práce můj muž a o všechno se postaral. A ničemu se nedivil. Ani těm prasátkům...
a prasátka byla a žila a v kuchyni to vonělo
 a všechno dobře dopadlo.

Sedím teď u počítače, hlavu obtaženou šátkem, před sebou náročný den, a tak mi ais z toho puká...


Otázky páté: - nechám si na večer. Až prasátka půjdou spát...

8. 11. 2016

Přeji krásné dobré ráno...
pro ty, kdo s námi - se mnou - kráčíte cestou necestou :-))) tohoto blogu mám malou zprávičku, že "máme" malé výročí. Zrovinka v tomto okamžiku máme celkově 170 000 zhlédnutí této webové stránky.
Moc děkuji!!!!
Mějte i vy pěkný den,
mp

Ranní kuropění...

Někdy nejde spát.
Myšlenky jdou hlavou a nechtějí odejít. Nevydávají se spánku a pořád buší v mysli. Nebo kdo ví, kde to vlastně.
A tak jsem vstala a spustila znovu počítač... Také on si jen tak podivně vrní do nočního ticha.
Kanárek na bidýlku se probudil a poskočil z místa na místo.
Z obývacícho pokoje zabimbaly hodiny podivným kovovým zvukem. bim - bam.
Moje - naše - malá vnučka vždy ten zvuk obdivuje a natahuje k tomu kyvadlu ručky.
Takové to tedy někdy je...
noc přichází, spánek nikde, a ráno hurá do práce :-)))
To tedy bude ospaloučký den...


Otázky čtvrté, nočně laděné, úterní:
Co to vlastně je, to kuropění? Copak se (nám) to vlastně pění?
Kdo je člověk? Kým jsme? (Tato otázka je všeobecná...)
tato je osobní: čím jste ve svých životech?
A otázka doplňková, která vás asi překvapí nebo spíše zarazí: věříte v noční duchy, prolétající se světem a tmou? (Pokud překvapila či zarazila, pak proč?)
Také někdy trpíte nespavostí?

P.S. Kanárek už opět spinká.

6. 11. 2016

Nedělní uplakané ráno. Ráno s nápisem svět.
Posnídám se svým tatínkem, pustím počítač...
A myšlenky jdou samo sebou. Trošku chladí na duši. Vše se mění, vše je jiné a jinak.
U nohou mi už nesedá náš pejsek Pepík, ze svého místečka už na mě nekouká naše stařičká kočka Lily.
Tento rok je plný změn, plný odcházení, plný nevím čeho.
Čas. Svět je plný času.
A přitom prý ten čas ani není. Jen orientační "výmysl" lidí.
Ať je to jak chce,
stále ještě nechávám těm dvěma našim zvířátkům pootevřené dveře, aby mohla k dědovi na tu snídani se mnou...

Jsou někdy rána uplakaná. A nemusí ani pršet :-(
Prostě jen tak.

5. 11. 2016

"Dělení"

Filosofia.
Někdy mě udivuje, že má i nějaké "dělení."
Teoretická, praktická, filosofie Bytí, filosofie Já, filosofie Ducha.

Tak si tak (někdy) sedím bez bytí, bez já, bez ducha
a cítím se bezduchá :-))
ztracená
bez Tebe ničím
a vším

ale pouť je poutí
i s touto zátěží,
nutné je jen uvěřit
a věřit


Otázky třetí, těžší, bezduché:
1. Divíte se někdy nesamozřejmosti samozřejmého?
2. Máte kolem sebe více věcí samozřejmých či těch nesamozřejmých? Které to například jsou?
3. Ha, otázka bezduchá těžká: vnímáte rozdíl mezi bytím a duchem? (nápověda - odpověď ve skriptech nenajdete)
Šel světem filosof
a bolelo ho srdce
od smutku, od bolesti

šel světem filosof
a plakal zármutkem
i láskou
a aniž to tušil

plakal slzy štěstí

3. 11. 2016

Venku je tak nějak - post-dušičkově.
Tam někde seshora už je cítit zima.
Vkrádá se, pomaloučku padá, zebe, a voní.
Brouzdala jsem se naší zahradou ve spadaném listí, a po chvíli mi noha sklouzla po blátě.
Koně naštěstí zanechávají hluboké stopy, do jedné z nich jsem téměř zapadla (a neupadla).
Tam někde vysoko na obloze se už možná tvoří první sněhové vločky.
Choulím se do svého svetru
a těším se na všechno,
co je
a co bude.

Filosofovat znamená... (?)

Zůstaňme ještě chvíli u předchozího tématu.
Filosofovat znamená - učit se umírat. Toto neříká pouze jeden, ale povícero filosofů 20. století.
Filosofovat znamená učit se žít.
Hmm, ale my v současné době filosofy už nepotřebujeme.
Často to od studentů slýchávám - filosofie? Jako co? Proč?
Asi neumíme ani jedno. Ani umírat, ani žít. Nebo nás to přes všechny ty běžné každodenní starosti už ani tak moc nezajímá.
Není na to čas.
Filosofové vypadají jako lidé, co si jen tak sedí a přemýšlejí o nesmyslech (o nesmrtelnosti chrousta, např.), zatímco život utíká a žije.
Žije se. Kolikrát o nás bez nás.
Někdy koukám na lidi a je mi úzko.
Ze života.


Otázky druhé, mírně osobní:
Máte nějakého oblíbeného filosofa, jehož myšlenky vás zaujaly? 
Pokud ano, proč? Jaké a o kterého filosofa jde?
Znáte nějakého "živoucího" filosofa dnešních dnů?
Jak je vám momentálně na tomto světě?Jaký je podle vás tento svět?

2. 11. 2016

Dušičky - vzpomínka na zemřelé

Tak máme dnes ten den. Takový ten zvláštní den, plný smutku, ale zároveň vnitřního klidu a smíru.
Den zemřelých.
Je hezké, že takový den je. Že je den, kdy vzpomínáme...
Asi to bude znít divně, ale pro mne je tento den hodně zarážející - protože se nechci se smrtí jako takovou smířit. Nechápu ji. Bojím se toho neznáma. Kdysi mi naháněla úzkost.
Ale ať chci, či ne - svíčky na hrobech ve večerním soumraku a tmě vypadají poeticky. Svým způsobem je tento svátek krásným svátkem.

Pokud tam na hřbitově nespočívá někdo, koho jste doopravdy milovali
a kdo je s vámi pořád
ale ano, i tak to je krásný svátek

1. 11. 2016

Začátek cesty

Tak vás tedy všechny vítám na začátku našeho putování.
"Sbalíme" si své tlumoky - tlumoky našich vědomostí, zkušeností, zážitků, nazujeme boty, a půjdeme cestou necestou napříč filosofií výchovy.
Filosofie výchovy je takový záhadný předmět. Je nejen o znalostech, ale také o zkušenostech, vlastních prožitcích a o otázkách. Protože přiznejme si - kdybychom znali odpovědi na otázky s výchovou spojené, pak bychom vždy věděli, proč a jak, co kdy, kde ve výchově dělat a jak se chovat.
Ale my to nevíme. Ne vždycky, a nikdy ne stoprocentně.
Takže se budeme spolu touto cestou "prodírat" tím, co pověděli a mínili druzí a tím, co už "jako" i víme a tím, co bychom vědět mohli. A budeme o tom tou cestou přemýšlet.
Budu vás provázet, ale nebudu tou průvodkyní, která všechno zná a všechno ví, a která dává chytálky otázky, aby vás usvědčila z neznalosti. Naopak - bude to naše společné tázání, společné přemýšlení, společná cesta za poznáním doposud nepoznaného.
Takže si přidržme klobouky - aby nám je neodnesl vítr - a s chutí do toho!


Otázky první: 
Co je "podstatou" filosofie?
Je filosofie k životu potřebná?
Co Vy a filosofie - máte se rádi?

31. 10. 2016

Putování od Dušiček po Hromnice, co chtít více :-))

Začátek putování se již blíží.
Po krátkém přemýšlení jsem jej tentokrát nazvala - podle délky :-)) Putování od Dušiček po Hromnice.
Ano, tak dlouho tentokrát půjdeme.
Jak jsem však už předeslala, nepůjdeme tentokrát každý den. Ale aby v tom byl nějaký řád, určíme si předem dny. Takže úterý, čtvrtek, sobota.
Jaká jsou pravidla?
V tyto poutní dny se vždy "zastavíme" při malém zamyšlení, které bude doplněno několika otázkami. Poutníci odpovídají na všechny položené otázky :-))
Můžete odpovídat průběžně, ale protože pouť bude dlouhá, dáme si několik milníků - odevzdání odpovědí bude písemné na e-mail: tohu-vabohu@seznam.cz,  a termíny si rozdělíme na tři části -
první do konce listopadu - bude to celkově 13 témat,
druhé do konce prosince, tady budeme mít "vánoční" pauzu, takže témat s otázkami bude méně,
třetí zbývající pak v lednu s termínem do naší poslední výuky. 
Máme se na co těšit, půjdeme téměř čtvrt roku....
Těším se,
těšte se :-))
mp

28. 10. 2016

Dušičky


 Na Dušičky bývá již obyčejně zima a sychravo a mlha padá do kraje – jako kdyby chtěla ukrýt všechen smutek a bolest, který v tento den někdy již jen jako vzpomínka, ale přesto znovu ožívá. Je to takový zvláštní den, zahalený pod rouškou tajemství, rozžatých svící, s vůní přicházející zimy a prokřehlých rukou.
Hořící svíce na hrobech našich zemřelých jsou symbolem světla a zároveň také života. Zapálíme-li svým blízkým na hrobech svíčku, dáváme tím najevo, že ještě pro nás nezemřeli, že „světlo“ jejich života ještě stále prosvětluje i nás samotné, že jsme si neustále, třebaže jen v myslích a v srdci, ale přesto nablízku.
Památka zesnulých je starodávným svátkem, uctívaným v Evropě již od středověku, pravděpodobně od r. 998. S americkým haloweenem nemá nic moc společného a je škoda, že bývá v poslední době touto novou módou překrývána, protože je mnohem závažnější, oduševnělejší a snad i významnější. 1. listopad jako svátek všech svatých předchází památce všech zemřelých a v minulosti bývávalo krásným zvykem v tento den na jejich počest rozhoupat a naplno tak nechat rozeznít všechny zvony kostelů v kraji.
Půlnoc před Dušičkami však byla v představách našich předků poměrně hodně přízračná, možná pro slabší povahy až děsivá. Dušičky totiž mívaly podle starých pověr své vlastní půlnoční mše svaté. Shromáždily se z celého kraje ve svém kostele a každá si údajně zasedla do lavice tam, kde i za živa sedávala. Kněz vystoupil na kazatelnu a učitel usedl za varhany a prapodivná pobožnost dušiček mohla začít.
A nejen to, také každý hřbitov měl vždy svého strážce. Na stráži stál vždy ten, kdo byl naposledy pochován. Tento poslední zemřelý hlídal hřbitov až do té doby, než jej vystřídal nově přicházející nebožtík.
Ale počátek listopadu nebyl jen takto mlhavě a děsivě pochmurný. Dušičky měly kromě rozžatých svící a vyzvánějících zvonů i svou další světlou stránku. Bylo to pečivo, které hospodyně pekly v některých obcích a dědinách ve Slezsku. Zvláštnímu pečivu se říkalo dušičky a rozdávalo se chudým, žebrákům, tulákům a jiným pocestným pro zpříjemnění života.

Nemyslelo se tedy pouze na mrtvé… což je mimo jiné podstatou těchto dvou prvolistopadových svátků. 

nabídka některých dalších titulů přes leteckou poštu

a ještě mě napadlo, že bych sem mohla vložit odkaz na ještě další dílka, týkající se filosofie výchovy :-))
První v letecké poště je z hlediska dějin filosofie, druhé dílko je z hlediska některých zamyšlení, které vám přiblíží některé filosofické myšlenky v rámci každodeního života (jde prozatím o pracovní text, nikde ještě nevyšel) a pak za třetí jde o malou knížečku střípků dětských moudrostí. Nechávám na vás, zda-li budete chtít :-))
Pěkný den,
mp

http://leteckaposta.cz/348812262

Přípravy na cestu :-)) - prvotní rozvahy


Milí moji,
tak se zamýšlím v tom chladivém podzimním svátečním ránu nad budoucím putováním, které podnikneme. Bude tentokrát jiné než ta předchozí, protože:
za prvé:  bude delší - další společné setkání máme až koncem ledna
za druhé:  nebude každým dnem
za třetí: bude putováním napříč filosofií výchovy tak, abychom jí skutečně společně celou prošli

Jak jsem říkala na přednášce, hlavně proto, protože vím, jak vlastně zoufale málo času na sebe máme. Takže navzdory rozpisu hodin výuky si toho času uděláme až až moc :-))

Co budete potřebovat? Kromě chuti se mnou putovat také skripta do filosofie výchovy a také publikaci, kterou jsem zaslala včera (27. 10.) na váš společný e-mail. Vlastně můžu odkaz vložit i sem: http://leteckaposta.cz/502880055
pod tímto odkazem najdete mou publikaci s názvem Vychovávám, vychováváš, vychováváme (dobře?)

Přeji tedy krásný sváteční den a dušičkové dny,
mp

30. 9. 2016

Jaké to bývá?

Jaké to bývá na světě?
Někdy - občas - hodněkrát o tom přemýšlím. Co je to za svět, za lidi, co jsme zač.... co jsem zač... a proč.
Možná lépe nepřemýšlet.
Plout si jen tak životem, být si, těšit se z maličkostí a neřešit.
Moudrost prý spočívá v tom, že neřešíme, co se řešit nedá.
Ale jak to poznáme? To, že zrovinka teď se nacházíme v tom "neřešitelném?"
S trochou dobré vůle prý přece jde řešit všechno...
Nebo ne?
Asi ne...

25. 9. 2016

Babí léto


Babí léto. Když slyším ta slova, představuji si závoje z pavučinek prosvětlené sluncem, létající světem. 
A šustící listí pod nohama.
A stromy plné barev a stínů. Stříbřitý déšť a lehounký větřík. A.... dost té poezie...

Avšak - i člověk je prý, podle Bible, jen: „…vánek pouhý, i kdyby stál pevně - každý žitím putuje jako přelud.“ Jsme jen takové létající pavučinky. 


16. 9. 2016

takový je život

Jako kdyby léto bylo skutečně ve znamení zvířátek :-)))
Sedím si tak opět u počítače, když mi najednou pod nohama, kde se vzala, tu se vzala, proběhla malá myšička.
Vůbec jsem jí nevadila, vůbec se přede mnou neošívala, vypadalo to, jako kdyby ona tady byla doma a já ten vetřelec.
Zmizela někam pod knihovnu.
I šla jsem pro kočku, pro tu, která nám tak nějak "zbyla", tedy pro kočku matku. Pro to nebohé zvíře, které vždy od dveří vyhazuji, byla ta náhlá čest být se mnou doma opravdovým šokem. Velice však brzy zavětřila přítomnost běhající potravy i jala se číhat a lovit.
Za malou chvílí mi na tomtéž místě u počítače proběhl pod nohama pavouk veliký snad jako moje dlaň. Takový ten chlupatý masitý, fuj...
Zakřičela jsem, čímž jsem vzbudila manžela, který spal před noční a vyděsila dceru, se kterou jsem si zrovninka telefonovala. "Co se stalo?" Zeptala se. "Ale, pavouk..." "Tak hlavně, že to nebyla myš..", zněla odpověď.
No jo.
Kočka matka tu myšičku za chvíli lapila.
Byl to pro ni ale asi hrozivý den a patrně nic nechápala, protože jakmile ji měla, ukradla jsem jí ten úlovek a vyhodila je obě ven.
Takový je život.

14. 9. 2016

Podivně

Polovina září.
Za chvíli nám léto skončí.
Na naší ulici (pod našimi stromy) je už napadané listí.
Z letních koťátek nepřežilo ani jedno.
Děti už znovu chodí do školy, prázdniny jsou minulostí.

A v noci houkal sýček...
Tak nějak podivně je na světě.

4. 9. 2016

Mít se dobře

Musím se usmívat.
Povídala jsem si s kamarádem, byl to takový ten telefonní hovor po dlouhé době, ve kterém jsem mu vyprávěla všechny "útrapy" svých posledních dnů.
"Útrapy" píšu v uvozovkách, protože si sama uvědomuji, že mé útrapy vlastně až takovým děsivým utrpením nejsou...
jsem relativně zdravá, mé nejbližší okolí taky, mám kolem sebe lidi, které mám ráda a oni možná i mne, mám práci, která mě baví
a vůbec spoustu věcí "mám." A vím, že jsem.
Není třeba smutnit. I když si nás ten smutek často najde sám. Potvůrka jedna.
A tak chci větu svého dobrého přítele předat i vám všem, kdo přicházíte na tento blog. Samotné mi hodně pomohla a pomáhá. Moc mu za to děkuji.
O jakou větu jde?
Hmm, o tuto:
"Mám se dobře, ale těžko to snáším!"

Takže pojďme, a snášejme :-))

3. 9. 2016

Ještě pořád

Máme léto. Ještě pořád.
Vždycky na začátku školního roku, tu prvotní dobu po prázdninách, na mne padá smutek.
Taková ta nostalgie z toho, že něco končí, něco začíná.
Ano vím, básníci a filosofové a vůbec i tak všeobecně lidé to někdy berou s nadhledem a  s veselou myslí. Tak jako všechno a všechny změny v životě.
Být otevřený všem změnám - i těm pravidelným - a zároveň zakotven v tradici a přijímat vše nové, co přichází.
Ten můj milovaný Komenský, představte si, našla jsem teď u něj větu, které jsem si nikdy nevšimla (a to jsem ji dokonce už i citovala).
Víte, jak nazval tento pán, který všechny strasti a útrapy a nástrahy svého života podle nás s takovou lehkostí a patrně optimismem snášel?
Tak podle něj byl svět: pochmurným chaosem temnot.
Představte si. Jak tato slova k němu téměř nesedí.
O škole však mimo jiné také říkával, že by to měla být "líbeznička."
Škola jako líbeznička v pochmurném chaosu temnot.

Ještě že máme pořád to léto...

2. 9. 2016

Vzpomínky

Vzpomínky. Taková zvláštní věc.
Vlastně všechno v našem životě je vzpomínka. To, co je teď, je už zároveň minulostí... žijeme ve vzpomínkách, přítomnost neumíme zachytit.
Ta odvěká touha zastavit čas - je vlastně nemožná.
Ale na druhou stranu je to potěšující - proč? - protože pokud je vše ve vzpomínkách, tak to zároveň neustále je.
Jsem pořád ta malá holčička, která jde poprvé do školy?
Pokud si pamatuji i ty šatičky, které jsem měla v ten den na sobě, a tu ranní atmosféru, pak ano...
zvláštní, že?

Bylo by to pěkné...
jenže zrcadlo je někdy hodně kruté :-), tam tu malou holčičku nevidím a nevidím

První školní den

První školní den.
Vzpomínám před léty - jejdanenky, už ani nechci počítat, před kolika léty vlastně... byl ten můj den D, první školní.
Měla jsem na sobě takové zvláštní šatičky, jejich okraj byl lemovaný obrázky, takové s mořskými motivy nebo tak nějak. Prostě zvláštní šatičky samy o sobě.
Vešly jsme s maminkou do třídy, v jejíž zadní části byla i tělocvična, která teď byla otevřena, ať se tam rodiče vejdou. Na tabuli byl velikánský ručně psaný (jak také jinak) nápis. Nějaké dvě - tři paní nás vítaly poprvé ve škole.
Bylo to na naší vesnické malotřídce.
Na zádech jsem měla červenou aktovku.
Z oken třídy jsem viděla dole v údolí náš domek.

Často jsem pak z tohoto okna v průběhu dalších dnů tím směrem hledívala, nejprve učící se A, E, I, O, U...
nebo-li Alenko stůj, auto houká

Kde ty časy jsou?
Jen ve vzpomínkách

12. 8. 2016

doba bezčasí

Ptáte se mě nekteří (docela mě udivuje, že jste tady i v tom létě:-)) a mám radost), kde jsem byla v posledních dnech, že tady byla taková časová prodleva, ve které jsem nic nepsala.
Nevím proč, ale doba tak asi od 20. července do 10. srpna je pro mne dobou bezčasí. Taková doba prázdna. Čas ničeho a nikoho.
Mám to tak už několik let, a vlastně vůbec nevím, proč. Je to doba, kdy nic není.
Prostě takové bezčasí v těch pravidelných dnech, odpočítávajících roční období, den za dnem, rok za rokem.
V tuto dobu nejsem snad ani tady, na této zemi, protože tato doba je taková bílá díra, nebo černá díra (?) v životě.
Prostě bezčasí. Neumím to ani vysvětlit.

Venku už je cítit podzim, všimli jste si?

V pořádku

Je zvláštní toto léto.
Olympiáda, která snad ani olympiádou není (bez účasti té veliké země tam na východě), a všechno to další dění, které děsí.
Prý to tak ale bylo vždycky a my žijeme pod neustálým tlakem médií, před kterým nemáme kam utéct.
Číst zprávy na Novinkách znamená kolikrát propadnout strachu a beznaději, co s tím naším světem vlastně bude.
Ale naše rána - moje rána - jsou také o něčem jiném.
První, co je a co musím udělat, je kontrola stavu našeho zvířectva. Koně - v pořádku. Kočky - jsou všechny tři? Také v pořádku. Kohoutek se ozývá a kokrhá? V pořádku. Děda (můj otec) uvařil kafe, které voní celým domkem - také v pořádku. Kanárek a žebřička ve svých klecích a na bidýlku - také v pořádku.

Volá mi manžel z práce. "Co děláš?" a po mé odpovědi, že sedím u počítače a něco píšu, řekne ve stejném slova smyslu:
tak to je v pořádku.
Svět je, jak má být.

Babičkovsky

Stalo se.
poprvé, poprvé ve svém životě jsem slyšela toto oslovení: babi. Bylo to ve čtvrtek 4. srpna tohoto roku (2016).
Všímáte si? Jak přesně si to datum zapisuji a pamatuji? Jo, asi kolem 10.00 hodin bylo v tu přenádhernou chvíli.
Tolik krásných okamžiků míváme v životě :-)) a některé jsou opravdu nezapomenutelné.
Chystali jsme se se synem a s malou vnučkou na procházku. A ta malinká, která už byla venku za prosklenýma dveřma před výtahem, se najednou otočila zpět směrem ke dveřím jejich bytu, kde jsem ještě byla já, a  sklonila hlavičku a zavolala na mě tím neopakovatelně nádherným oslovením, a zcela spontánně, sama od sebe, ono: Babi!
A svět je najednou jiný.
Jsem babička. :-))
Co jsou proti tomu všechny tituly a všechna oslovení světa...

11. 8. 2016

Procházka

Vracíme se s manželem z dovolené. Z překrásné pláže u moře.
K našemu autu v centrální garáži ale musíme vystoupat tak asi 3 km do prudkého kopce.
Muž se vleče s dvěma velkými taškami, já za sebou táhnu dva kufry.
Je letní parné dopoledne, slunce jen praží a konec stoupání je v nedohlednu.
Každou chvíli odpočívám a snažím se to vydýchat.
Ve chvíli, kdy si myslím, že už asi fakt nedolezu, a garáž i s autem
a všechno je mi fuk,
zeptá se mě najednou ten dobrý muž:
"Co říkáš, půjdeme ještě na procházku?"
Zakřičela jsem na něj něco v tom smyslu, že pokud dolezu tam kamsi nahoru
a neumřu, tak ano, možná půjdem.
"Proč na mě křičíš?" Zeptal se nevinně a překvapeně.
I přemýšlela jsem pak o smyslu těchto slov
a také o myšlenkových pochodech mého muže...

Ta procházka byla super. Se zastávkou na ledovou kávu... chutnala úžasně.

Kůň

Na naší zahradě se pasou koně.
Mívali jsme doma v době dětství mých dětí spoustu různých zvířátek. Od křečků, ptáčků, psů a koček a další havěti, nyní až po koně.
Někdy tak přemýšlím, kudy by to mohlo pokračovat dál.
Sedíme s manželem na zahradě, pozorujeme ty pasoucí se koně, když on najednou povídá:
“A k čemu je vlastně máme?”
Ti koňové tady jsou na dožití. Prostě vysloužilí staroušci, kteří by asi jinak šli na jatka. Už jsou k ničemu, k nepotřebě. Prožívají si tady u nás na zahradě svůj důchodový věk.
“Jen tak”, odpovím, a dodám: “Copak nevidíš tu krásu? Ten super relax?” Pohled na koně je totiž úžasný.
“Nestačily by rybičky v akváriu?” Odpoví on, můj muž, zamyšleně.
Možná, bléskne mi hlavou. Ale asi by to nebyla taková prdel…
Jednoho dne, když jsou oba vysloužilí koňové, on a ona, vypuštěni do našeho ostatního zahradního prostoru, slyším, jak ona divoce řve, řehtá, běhá po dvorku vyděšeně sem a tam, jako v nějakém šoku.
Vyběhnu ven a hledám patrně toho, koho hledá i ona. Jsme na ten děs najednou dvě.
On, kůň, totiž nikde.
Kam se ztratil?
Kdyby to šlo, řvala bych strachem o něj stejně jako ta kobyla.
Běhám s ní tedy po celé zahradě, když najednou mě napadne, že aha! Tam by mohl být.
A opravdu.
Ten kůň je zalezlý vzadu na zahradě mezi jabloněmi, hlavu skloněnou, a spokojeně si žere. Na její volání a ržání a řehtání a v podstatě zoufalý pláč nehne ani brvou. Je si sám svým vlastním pánem a teď má svá jablíčka a nechce být nikým rušen.
Přijdu k němu, docela ostře ho chytnu za tu jeho hřívu a řeknu mu pojď!
A on jde. Poslušně jako ovce.
Kobyla je očividně spokojená. Po zběsilém “lítání” a křiku je veta.

No, není i toto pravdivý obraz života?

22. 7. 2016

Zdravení

Krásné, prosluněné, letní ráno.
Jdu přes náš most směrem domů. Snažím se vstřebat tu krásu. Kopec Landek, vzadu soutok řeky Ostravice s Odrou, domky naší dědinky, stoupající v mírné kopcovité krajině, ulice utopena v údolí u řeky.
Po řece plují kachny, nad řekou a nedalekou velkou skládkou létají racci.
Krása pohledět.
Zastavím se na mostě a chvíli pozoruji řeku a kachničky (je jich 13), které se potápějí pod vodou, kde vidím jen jejich siluety, a zakrátko se opět vynoří nad hladinu. Celá taková krásná rodinka.
Přicházím domů a jdu pozdravit naše koně.
Dvě srnky se spokojeně krmí jejich ranní dávkou sena. Oba koňové stojí opodál a pozorují ty srny skoro stejně nehnutě jako já.
Pod nohama se mi pletou naše kočky.
Kohoutek kokrhá. Také on zdraví nový den.

Přes staré a vysoké stromy naší strouhy prosvítá slunce.

20. 7. 2016

Koloběh...

„Aji, aji“! volá má malá vnučka na pozdrav.
Je krásné mít vnoučátka. Mnohé na světě tím už i jinak chápu. Být prarodičem prý znamená mít druhou šanci. Ne, ne, takto to správně zní: Prarodiče jsou rodiče, kteří dostali druhou šanci.
Je to krásný pocit být prarodičem.
Malá natahuje ručku, a vede mě někam tam, kam chce jít jen ona.
V tichém údivu pozoruji to malé dítě, jak si umí prosazovat a prosazuje to své.
Jak se v něm rodí myšlení. Nebo jen rozvíjí?
Když ji vezmu do náruče, trochu se vzpouzí. Nechce být nošena, chce sama. Ale v nestřežené chvíli mi začně prstíky zkoumat a ohmatávat obličej.
Něco si k tomu povídá. Asi v pozitivním slova smyslu.
Nerozumím miminštině. Batolenštině. Či jak se tomuto dá říkat.
Do té krásné chvíle náhle zakokrhá kohout.
Ta malá se lekne až tak, že spustí nezdolatelný křik.
To zase vyděsí toho kohoutka. Stáhne zbytek (či již nově rostlá?) ocasní pérka a peláší, co mu jeho nožky dovolí, zpátky do stodoly, kde má svůj úkryt.
„Koki, koki“, říká malá a udiveně hledí.
„Koki, koki“, volá můj stařičký otec
 a hledí neméně udiveně.  

Koloběh života. 

17. 7. 2016

Zuby

A nemusíme jen ztrácet pérka.
To děda, můj otec, je také docela nešťatný. Ztratil někde zuby. Už týden je hledá.
A je pozoruhodné, na jakých místech.
Vysmejčil celou ledničku včetně mražáku.
Prošacoval všechny kapsy všech sak a bund a kalhot, které má.
Donutil mě, ať projdu zahradu, a hlavně pod sušákem, jestli mu nespadly tam. A ať se podívám i u koní.
Trochu mě mate představa koně, jak chroustá dědovy zuby... brr. I ta představa, že mu ty zuby (dědovi) z pusy vypadly jen tak, samy sebou. I když, Coregu tuším nikdy nepoužíval...
Podíval se do všech šuplíků. Dokonce v kuchyni lezl po čtyřech a díval se, jestli nezapadly do nějakého kouta.
A zrovna před chvílí - ehm - svítil baterkou za radiátory, jestli třeba nejsou tam.
Nevím, jak mu mám říct, že se bude muset patrně s těmi zuby rozloučit.
Že kdo ví, kde je nechal...
Stáří je věc nelehká

16. 7. 2016

Ještě k těm pérkům

Stejně to je zvláštní. Vědět, co vše se ve světě děje, a mít přitom starosti o kohoutí pérka.
Puč v Turecku, mrtví v Nice
a mě trápí pérka na kohoutkově prdélce.
Ale není tomu tak, to... to jen tak vypadá.
Trápí nás někdy zdánlivě malé věci, abychom nepadli pod těmi velkými.

V deštivém večeru jsem si při večerní procházce zcela ucourala sukni v kalužích na naší ulici.
A zítra to bude týden, kdy jsem hledala svá koťátka - místo přípravy nedělního oběda, a týden, kdy zcela náhle, nečekaně, zemřela naše sousedka.
Naše ulice se v posledních letech zcela vylidňuje. A na místa "starousedlíků" se přistěhovávají jiní.
Vše je jiné a jinak.

I ta péérka kohoutka...
Ale ta prý opět dorostou.
A kohoutek, na rozdíl od jiného dění ve světě, bude (skoro) stejný jako dřív.


15. 7. 2016

Potřeba druhého

Našemu kohoutkovi vypadla zadní okrasná pérka.
Dělá mi to starosti.
Nevím totiž, proč. Proč a jak mohou vypadávat ocasní péra a jestli opět narostou?
Ono ten pták teď v těch posledních deštivých dnech vypadá spíše jako zmoklá slépka, než naparáděný okrasný kohoutek.
A kokrhá a kokrhá...
Manžel říká, že o sebe - ten kohout - nedbá.
Nevydržela jsem to a zatelefonovala jsem kvůli tomu na veterinu. Co jako s tím? A jestli to nemůže být nemoc.
Vy máte jen kohoutka? Zněl dotaz. Slepičky ne?
Ne, je sám.
Ale má na dvorku kočku, koťata, hnízdo kosů, dva koně o kus dál na zahradě, hejna špačků, bažantů a kdo ví čeho ještě...
To nestačí. Doktor se mnou mluvil jak s dítětem. Kupte mu slepičku. Asi si to vytrhal, když tu parádu na nic nemá...
Hmm.
Přemýšlím.
Že by i to zvíře potřebovalo toho druhého, aby bylo samo sebou...?

12. 7. 2016

Malinová šťáva

Večer na naší zahradě létala malá světýlka.
Svatojanské mušky.
Broučci...
A přes den hejna ukřičených špačků, která se slétávala na naše již přezrálé třešně.
Otrhávám bílý rybíz, přemýšlejíc, co z něj udělám. Je ho opravdu hodně. Tak se bojím, aby nepřišel nazmar. Když už ho neponičilo včerejší krupobití, byla by ho opravdu škoda.

Někdy se život tak nějak zvláštně točí a obrací nazpět. Vybavuje se mi léto kdysi dávno, plné ranních výprav do nedalekého lesa na maliny a ostružiny (dnes tady samy divoce rostou), na maminčinu bublaninu a voňavé koláče, na malinovou šťávu.
Na kedlubnové zelí z vlastní zahrádky a zelené lusky hrášku.
Na sobotní velký úklid domku.
Jo, jo, a na sušení sena, to bývávalo téměř hlavní letní činností, tedy ještě kromě srpnových žní.
Tolik práce bejvávalo v létě...
Bejvávalo.

Ve čtvrtek začne v Ostravě veliký festival, zvaný Colours. A dnes jsme si s manželem dali kafe ve Starbucksu v Karolině. Marcipánové. A nějaký nápoj z malin.
Kam se "hrabe" na malinovou šťávu mé maminky.

Ale což. I tak, léto budiž pochváleno...

11. 7. 2016

Ráno

Dnes má být hodně parný letní den.
Portugalci vyhráli mistrovství Evropy ve fotbale,  ve Španělsku při býčích zápasech zahynul mladý matador, včera na závodech tady v Ostravě zase mladý motocyklista... Sobotka pohrozil odchodem z funkce a v Japonsku se narodil první tučňák z umělého oplodnění...  a finská spisovatelka tvrdí, že oslava mužství není potřeba.
Není asi dobré dívat se v tak krásný den na některé titulky ve zprávách.
Naši dva koňové spokojeně žvýkají seno v jarním oparu slunce (zní to i vypadá velice poeticky:-)), kočičky někde někomu ukradly rybu či co a teď ten skelet ohlodávají, kočka matka na ně spokojeně kouká a náš malý zakrslý kohoutek zobe svůj ranní příděl zrní.
A nad tím vším poletují vlaštovky.
Na světě je krásně...
Honem do práce.
(A to prý my vysokoškolští učitelé máme prázdniny :-)))

10. 7. 2016

A zase ta koťata

Napsala mi (e-mailem) sousedka - no sousedka, spíše kamarádka, která bydlí na stejné ulici, ale asi 300 m od našeho domku, jestli nepostrádám koťátka. Že se nějaká "nastěhovala" pod jejich auto.
Jen v trepkách, ani jsem se nepřezula, jsem pro ně vyběhla.
Jenže jsme je tentokrát "vychovávali" tzv. do placha, by neodešly ta koťátka s kýmkoliv a spíše se bála lidí, než aby byla přítulná.
A vymstilo se to.
Za nic na světě se nenechala chytit.
A tak jsem znovu běžela domů (v neděli dopoledne, v době, kdy normální ženy vaří, nenormální nahánějí koťata) pro jejich kočku matku. Ta je oňuchala, jedno se teda "zachytilo" a běželo vedle ní směrem náš domov. Druhé vyděšeně opět zalezlo (třetí prý už nežije, přejelo ho auto).
Cesta domů, za stálého mňoukání jak kočky, tak kotěte a mého neustálého volání čičičí trvala téměř dvě hodiny.
Ale jsme doma.
Teď ještě to zbývající druhé.
Jaké z toho plyne poučení?
Nebojte, asi žádné.
Jen možná to, že to, co máme někdy za ztracené,
tak zcela ztracené není...

Což zní nadějně.

8. 7. 2016

Pořád se nám plete do cesty

A pořád se mezi ty naše "dvorky" a Bermudy a cesty a podivné bytosti, ne nepodobné vánku, plete něco jako láska. 
Nikdo přesně ani neví, co to vlastně je,
nedá se pochopit, uchopit, určit, charakterizovat či definovat,
nikdo (?) neví, odkud se najednou objeví a kam odchází (pokud odejde), 
ale tak nějak hýbe celými těmi našimi životy, pořád se do všeho míchá, pořád všude je a zároveň není,
pořád nám dělá problémy a nenechává nás spát.
Kvůli ní pracujeme, díky ní žijeme, pro ni dýcháme,
smějeme se i pláčeme,
hodně bolí, když není, a ještě více bolí, když o ní pochybujeme,
a jako že o ní pochybujeme pořád, a to i tehdy, když ji máme.

Můžeme o ní mluvit, psát, zpívat, číst, přemýšlet,
můžeme ji hledat, nalézat, ztrácet,
s ní můžeme všechno

a bez ní nemůžeme nic.

Aniž víme, čím a co to vlastně je.
Je ještě podivnější než všechny ty podivné bytosti, říkající si člověk. 

Ale buďme rádi, že je, když je. 

tichý vánek

Jeden takový "tichý" vánek mám doma.
Měla jsem jich více, ale ti již odvanuli do světa :-))) Ten původní tu ale zbyl a zůstal.
A že hluku občas nadělá, ten pouhý vánek!
Je ho slyšet všude a odevšad.
Vládne touto domácností, tímto naším "dvorkem",
vaří, pere, nakupuje,
stará se,
všude po sobě zanechává stopy
a Bermudy na něj neplatí...
Bohužel, bohudík?

A není to jen "nepovedený muž", není to žádný mass, ale je to otec rodiny, manžel.
Za chvíli vyjde z vany jako Afrodita z mořské pěny (jejda, byla to ona?), oblékne se, nastartuje auto a odveze mě do práce...
tichý jako vánek

Podivné to bytosti

Podivné to bytosti jsme my lidé.
Líbí se mi výrok ze Starého zákona, týkající se toho, kým je člověk.
Pokusím se parafrázovat:
Člověk je jen vánek pouhý, i kdyby stál pevně. Každý žitím putuje jak přelud. Hluku nadělá, ten vánek pouhý....
Jsme jen vánek, přelud jeden za druhým, a hluku k tomu naděláme :-)))
Znám takové opravdové přeludy. Svět se jimi jen hemží.
Říkají si muži.
A pozor, my ženy k nim také patříme. Jsme totiž, my ženy, podle T. Akvinského, jen nedokonalí mužští-)))
Mass occasionata...

Takže chodíme tímto světem, tímto životem, "mužský" jeden vedle druhého, říkající si člověk, homo sapiens sapiens recens,
ztrácíme se sami sobě na svých dvorcích,
a hluku k tomu děláme, až v uších zaléhá.

Podivné to bytosti jsme my lidé.
Přelud za přeludem, i v tom hluku v podstatě jen tichý vánek, který světem zavane, jen tak si ho profoukne
a zmizí?

7. 7. 2016

cesta

Život je cesta do neznáma.
Tak jako nechápu bermudské trojúhelníky na našem malém dvorku, mizení koťátek,
tak nechápu ani tuto cestu, která prostě je, a to i bez našeho prvotního přičinění.
Najednou si tady tak prostě jsme a jdeme v určitém čase, v určitém místě, jako by odnikud nikam (?)
Marné je po něčem toužit, a nedosáhnout toho, marné je jít a nedojít; marné věci konáme, z marných se radujeme, dokud na svou marnost nezajdeme - lamentoval? nebo jen konstatoval náš J. A. Komenský. V tom labyrintu zdejšího světa... máme "tu cestu" hledat ve svých srdcích.
Uff.
Někdy si to představuji jako opravdové údolí, lemované slzami.
Nebo raději smíchem. Protože obojí léčí.
Koho? No přece nás, podivné to bytosti, bloumající a tápající na jakési to cestě
velikého dvorku, ve kterém postupně vše mizí...

Bermudy

Krásné letní ráno a krásný nový den.
Probouzím se - vlastně "něco" mě probouzí pravidelně v šest hodin ráno. To je doba, kdy společně s mým otcem snídáme. Suchý rohlík a kávu nepopsatelné chuti. Nedívám se raději, jak ji můj otec "vyrábí." Piju.
Dvorek je podivně ztichlý. Ještě v neděli si tady vesele hrála tři krásná koťátka. Byla radost dávat jim ráno snídani (kafe s rohlíkem to však nebylo), dívat se, jak poskakují, jak se doslova a do písmene kočkují.
K tomu se mezi nimi pletl náš zakrslý kohoutek a černobílá kočka máma byla spokojená. Aspoň tak vypadala.
V neděli odpoledne a večer jsem je však už hledala marně. Obešla jsem dokonce i sousedy. Koťátka nikde. Zmizela všechna tři najednou...
Náš dvorek je něco jako koťátkový bermudský trojúhelník. Koťátka zde náhle všechna rok co rok mizí do nenávratna, jen málokteré kotě tu zůstane.
Nechápu to. Ta podivná zmizení, tak jako opět v tuto neděli.
Kočka máma od té doby chodí pořád sem tam a mňouká.
Dnes ráno mi přinesla hraboše. Docela velikého pro tři koťata. Usoudila, že ho dá, když už nemá komu, tak aspoň mi.
Skopla jsem ho zhnuseně dolů ze schodů.
Přinesla mi ho s mňoukáním zpět. Očividně trvala na svém dárku...

Těžký, těžký a nepochopitelný je někdy život.
Nejen pro kočky.

6. 7. 2016

Někdo to tak prostě asi má

Někdo to tak prostě asi má.
Když už "něco" má, tak ve velkém.
Poměrně velký rodinný domek (velký hlavně z hlediska úklidu).
Poměrně velkou rodinu a dostatečně stresující počet dětí. (Pět. Naštěstí? už dospělých).
Nepoměrně velikou zahradu (na její udržování).
Nepoměrně velké starosti všeho druhu.
I studenti mi občas píšou (ne, že by to těšilo), když po mně něco chtějí, takovou tu větu ve smyslu - víme, že toho máte hodně. Přiznám se - nevím zase až tak dost dobře, co mi tím vlastně chtějí sdělit. Zda je to míněno v negativním, či v pozitivním duchu.
Ano, hodně toho mám :-))
Občas až nad hlavu.
Hodně lásky, hodně práce.
Hodně radosti, i hodně slz.
Ano. Jsem prý až netypicky často plačtivá. (Ale nevím, jak to mají jiné ženy mého věku, takže možná mé srovnání moc nesedí, nemusí být pravdivé. Chtělo by to validovat, verifikovat tuto hypotézu, vlastně ne hypotézu, jen předpoklad). Chtělo by to setřít slzy a udělat si pořádek, naučit se uklízet nejen to viditelné, ale také to neviditelné v duši. Nebo v srdci?
Jedno je jisté - úklid neúklid, nakonec jedno kde, jisté je, mám toho hodně, jako v podstatě každý v dnešní době. Kdybych teď sedla k počítači a chtěla "dohnat" všechnu svou práci, a odlepila se od něj až koncem prázdnin, věděla bych, že nemůžu být hotová, aniž bych nebyla "hotová" :-)

Ale však co:
Filosof D. Diderot údajně prý řekl, že lepší je opotřebovat se než zrezivět.
Pěkné, ale opět jsem na pochybách. A mám vtíravou otázku:

Opotřebovaná, unavená, uslzená ženská nebude nakonec těmi mokrými slzami zcela prorezlá a zrezivělá? Bude. My ženy víme, že bude.

Muži to možná mají jinak.
A o tom to celé asi je.



MALÉ LETNÍ POVÍDÁNÍ ŽIVOTEM MÍRNĚ UNAVENÉ PANÍ :-)

Letošní léto - a prázdniny s ním spojené - začalo téměř úžasně.
Můj za několik měsíců devádesátiletý tatínek měl promoci. Na Univerzitě 3. věku naší Filosofické fakulty Ostravské univerzity. Z hlediska jejího vedení tento fakt - 90. let a promoce - prošel bez zvláštní pozornosti.
Naší rodině však nikoliv.
Sjeli jsme se takřka ze všech světových stran.
Jedna z mých snach se nabídla, že tatínkovi na tu velikou slávu v jeho bytě v našem domku trošku uklidí.
Byl to pro mne velice traumatizující zážitek. Při pozorování své snachy a způsobu jejího systematického úklidu krok za krokem (trval 9 hodin), mi došel na mysl děsivý fakt, který mě již sice několikrát v nestřežených okamžicích mého života napadl, ale nyní jsem to měla, nyní to mám, potvrzeno.
Neumím uklízet.
Neumím ani uklízet!
Když uklízím, dělám vše najednou a udělám binec ze všech stran.

A s hrůzou mě napadá, že to tak asi mám i v životě...



29. 5. 2016

po - putování

Pročítám si vaše došlá (i osobně přinesená:-)) putování.
Většinou to je jako pohlazení po duši.
Ale přiznám se - obvykle tuším, co možná svými otázkami ve vás otevírám. Ale někdy jsem až překvapená, jak až moc se dotýkám vašich duší, a to jak ve filosofii, tak v pedagogice.
Moc děkuji - a pokud jsem někoho svými otázkami ranila, moc se omlouvám..., nebylo to chtěné

27. 5. 2016

den dvacátý třetí

A jsme na konci naší poutě.
Musím se přiznat, byla tentokrát hodně "trnitá".
Nešlo se mi lehce. "Krajina" naší poutě tentokrát nebyla (díky vnějším podmínkám) tak přímo zalitá sluncem.
Doufám, že aspoň vám, poutníkům  se šlo dobře a že si z naší cesty aspoň něco pěkného odnášíte.
A pokud ne - budou jiné, hezčí, schůdnější, krásnější, spokojenější, naplněnější, možná i jednodušší a zajímavější..
Moc bych vám to všem přála.

26. 5. 2016

den dvacátý třetí

Blížíme se ke konci našeho putování.
S kým se potkáme v cíli?
Nebo jinak - koho byste chtěli potkat?
Já třeba Komenského :-)))

Otázky opět pro filosofy i pro pedagogy společné:
co Jan Amos Komenský? Jaké bylo to jeho putování?
Která z jeho myšlenek Vám nejvíce tkví v paměti a proč?




Vzkaz pro studenty z Karviné: 
Zítra pouť "pedagogů" ukončíme. Kdo stihnete, můžete přinést na zkoušku v sobotu, kdo ne, nic se neděje, v klidu můžete dopsat a nestresovat se (protože stres není v žádném případě účelem poutě). Jak jsem se doslechla, panovaly nějaké zmatky o tom, zda putovat či ne. Kdo tedy neputoval, dostane jiné úkoly, ale byla bych raději, kdybychom byli všichni poutníci (za láskou světlicí :-))) už proto, ať si ujednotíme požadavky... ale nikoho do putování nemůžu nutit, a nemusíte se Vy, kdo jste putovali, bát nějaké nespravedlivosti, ještě náročnější "úkoly" mám v záloze :-))

25. 5. 2016

den dvacátý druhý

Co je v životě ve vztahu k druhým nejtěžší, a zároveň nejdůležitější?
Umět odpouštět.
Proč?
Protože nikdo z nás není dokonalý, každý jsme člověk chybující
a tím i ubližující druhým. Nejčastěji těm, které máme nejraději.
Co však znamená odpouštění? Odpouštět znamená zároveň i zapomenout.
A kdy zapomeneme, abychom odpustili?
Když pochopíme.
Takže jde o tuto trojici: pochopit - odpustit - zapomenout.

Toto je to, co by nás mělo čekat v cíli naší cesty.
Někdy je to tak těžké, že to zní jen jako slova, slova, slova...

Dnes jediná otázka pro filosofy i pedagogy zároveň:
Která otázka se vám zdála být nejtěžší?

24. 5. 2016

intermezzo dnešní č. 2

Jdem cestou ne-cestou
se značkami i bez nich
tápeme bloudíme

s úsměvem na rtech
vstříc tomu, co známe
co neznáme

spolu to zvládáme

den dvacátý první

Jak máme ve svých životech žít, jak se máme rozhodovat, co vlastně "dělat", aby nám neprotekl mezi prsty?
Učí nás to někdy někdo, víme to? Připraví nás v životě někdy někdo na zklamání, ne-lásku, nenávist, bolest, smutek, nepochopení druhých, zradu, lži a já nevím na co všechno ještě?
Co nám k tomu může dopomoci taková filosofie nebo pedagogika? Jsou vůbec k něčemu?
Známe odpovědi na tyto otázky?
A pokud ne, co s tím?

Otázky dnes viz-te výše v tomto dnešním textu :-)))

intermezzo jen tak :-))

Domluvit se se smutkem, aby odešel...
je krásné ráno
a modrý smutek
zaplavuje svět

bez tebe

23. 5. 2016

den dvacátý

Jsou dny plné smíchu a pohody, a dny plné ne-smíchu a nepohody.
Občas mailem přicházejí prezentace jako vystřižené z pozitivní psychologie, jak si máme krásně myslet, že je vše v pořádku a skvělé a že to tak vždy i bude, záleží jen na nás samotných.
Možná by se k pozitivně naladěné psychologii hodilo také něco jako pozitivní pedagogika.
Pojďme ji spolu vymyslet :-))


Otázky pro filosofy: 
Co Vám dělá největší radost ze života? Znáte lék na dny smutku? A co na to S. Freud a jeho "práce" smutku a vzpomínek?

Otázky pro pedagogy:
Některé rady do výchovy ze své pozice dětské psycholožky přinesla také Dr. Jiřina Prekopová. Znáte některé její "krůpěje výchovných moudrosti"?
A jaké je Vaše vlastní výchovné moudro (které jste během svého života Vy samotní získali?)

Dodatek: chtěla bych všem poděkovat za zaslané hlasy do on-line soutěže www.mamevybrano.cz. Skončili jsme nakonec na krásném sedmém místě, přičemž prvních deset umístěných jsou vítězní. Moc děkuji!!!