24. 10. 2012

duše uvnitř mého srdce


Někdy přemýšlím, jak to správně zařadit. Cítím ve své duši, ve svém nitru, ve svém srdci.....Co je správně? Duše? nitro? srdce?
Našla jsem  teď k tomuto krásnou myšlenku, se kterou se chci podělit:

„Tato duše, která je uvnitř mého srdce, jež je menší než zrnko rýže, než zrnko ječmene, než zrnko hořčice, než zrnko prosa – ta stejná duše, která je uvnitř mého srdce, je větší než země, než prostor, větší než nebe, větší než svět.“

Lubac, H. de, Pic de la Mirandole. Études et discussions, s. 164.

Víte, které dílo je zde citováno?

Staré indské Upanišády...

17. 10. 2012

Těšení

Včera jsem někde na Novinkách četla, že v některých obchodních domech už mají Vánoce.
Zarazilo mne to.
Zatím je venku docela teploučko a na zimu to ještě nevypadá.
A pak - vždyť jsme na začátku semestru a že by už končil? To ty obchoďáky nedomýšlejí. Že nám zkracují čas. A že do Vánoc času dost.
Ale když jsem se dnes vracela z práce a obloha potemněla, najednou jsem kdesi v dálce ty Vánoce ucítila...
A někde v hloubi duše se k tomu zároveň přidal ten tajemný pocit "těšení se"....
Jen jestli vydrží až do Vánoc.
Jestli to ty obchodní domy  s tou vánoční atmosférou tak brzy nastavenou nepokazí...
Byla by to škoda.
Protože na něco se těšit dělá svět krásnějším.
I kdyby nebyl.

10. 10. 2012

rýmování v tichu noci

Jsi světýlko v mé duši
ohýnek v mém srdci,
jsi smutek, co mi sluší,
úsměv v pláči,
naděje neumírající

Jsi láska, která spasí

9. 10. 2012

Podzimní štěstí

Všimli jste si, jak pěkný podzim máme?
Měla jsem letos smutné léto. Vlastně také proto jsem sem nepsala. Tak nějak na mne dolehlo, že jsme zůstali doma sami.
A vzpomínala jsem na loňské léto. A na to, jak jsme vodívali koně do ohrady brzy zrána, večer je odváděli do stáje, jak jsem nosívala kýble s vodou a jak jsem se jich kolikrát, ne těch kbelíků, ale koňů, bála a říkala si, že mám sice adrenalin ráda, ale čeho je moc, je příliš.
Ale jednoho dne v květnu syn své koně odvezl a zůstala tady jen sousedovic kobylka, která asi stejně jako já nechápala, proč je najednou sama.
Zahrada byla tichá, opuštěná, smutná - jako celé letošní horké léto.
A já si uvědomila a pocítila ten starý známý fakt - nikdy nevíme, že jsme šťastní, když šťastní jsme. A někdy dokonce i tiše remcáme, co všechno musíme dělat a proč. A pak to najednou není a my pochopíme - ano, tenkrát, tehdy, to bylo štěstí, které už není...
Jednoho dne na podzim se koně vrátili. Opět se pasou na naší zahradě, opět jsou tady.
Nevěřícně na ně koukám, opravdu nevěřícně, protože nevěřím vlastním očím, že je vidím, že jsou zde
 a nevěřím smutku, který vyprchal
 a nevěřím štěstí, které opět je.
Ale - všimli jste si, jak pěkný podzim to máme?

3. 10. 2012

Tak jsem zase tady

Někteří se mne ptáte, co dělám, že nepíšu. Tak hlásím, že jsem zase tady.
Ani nevím, jak odpovědět na to, co dělám, že nepíšu?
Máme krásný podzim. Léto je za námi, prázdniny a dovolené taky.
A já se tak nějak pořád ne a ne probudit.
I když - zorganizovali jsme koncert pana Jaroslava Wykrenta, před tím II. roč. benefiční akce Nostra beata vita, včera jsem křtila svou knihu Dítě v nás v ostravském Librexu. Takže není to o tom, že bych nic nedělala, jen mám dojem, že celkově chodím jako náměsíčná. a že celkově žiju - nežiju... a že pořád přecházím z role do role a vlastně nevím, slovy mé babičky, čija su (čí jsem).
Jako by všechno byl jen sen. A ne vždycky krásný.
Ale život prý o tomto je...