Putování, den poslední

Čtu si o holčičkách, o chlapečcích...
Zadělala jsem těsto na koblihy a namočila čočku do vody, aby byla správně odleželá.
Venku je zima, u nás bez sněhu.
Vánoce jsou za námi, rok je za námi, nový rok před námi.
Proplétám se vašimi životy, příběhy, názory... a moc se omlouvám všem, že zatím nestačím odpovídat a reagovat, pouze se "proplétám"...
A nevím, jaký dárek bych dala mimozemšťanovi :-)))
Možná ty botičky :-))

Přeji všem krásný poslední den roku 2019 a krásné, pohodové, šťastné dny roku 2020. Ať je takový, jaký si jej jen my sami přejeme. Ať prostě a jednoduše jsme a s námi všichni ti, které máme rádi a které milujeme a kteří mají rádi a milují nás.
Moc děkuji vám všem,
mp

Putování, den dvacátý osmý

Jsme na konci naší cesty.
Děkuji vám všem za vaše putování, za vaše odpovědi, za naši společnou cestu.
Za chvíli již utichne svět kolem nás.
Nevím jak u vás, ale k nám v tuto dobu, tuto noc, přichází Ježíšek. Balíme spolu dárky. Rok co rok. Tiše se snese z nebe k nám do kuchyně, usedne za stůl, sedí a kouká a pozoruje, jak balím dárky a svou přítomností mi pomáhá.
Mám ráda tato nevšední setkání. Tímto pro mě začínají Vánoce.
Mějte je i vy všichni "poutníci" krásné, radostné, pohodové a klidné.
Prostě takové, jaké si je vy sami přejete mít.
Mějte se krásně a šťastně.
A hned v prvním lednovém týdnu na shledanou :-)))

Intermezzo VIII.

Kouzlo těch tajemných dnů
už je za dveřmi.
Ještě pár chvil, pár nutností
nezbytných
a adventní putování bude za námi.
Pak otevřeme svá srdce dokořán
pro lásku, pro štěstí,
pro život...
pro nás pro všechny.

Jsme vánoční lidé;
je vánoční čas,
vánoční světýlka
jsou ve mně, v tobě,
v nás.

Putování, den dvacátý sedmý

Každý z nás někým je.
Ženou, mužem (o ostatních možných prý dalších téměř 200 forem pohlaví se mi nechce diskutovat :-)  )
Jsme něčími dětmi, pak také někdo z nás rodiči, dospělými lidmi; máme svá povolání, své životní cesty, své zkušenosti, své.... hmm, osudy, své lásky, svá trápení, bolesti, starosti, ale také radosti, své štěstí.
Své životní cíle, svá zklamání, své touhy a plány.
Své zkušenosti a vzpomínky.
Své otázky a své odpovědi.
Všichni jsme tím vším, čím jsme kdy byli.
Tedy i malými dětmi...
To dítě v nás touží, raduje se, bojí se i pláče. Pokud je.
Možná i není..., možná se ztratilo v návalu dnů, práce a starostí.
Jsme před cílem cesty, a vracíme se k návratu.

Otázky dvacáté sedmé, smělé: 
Čím je pro Vás, po našem putování, filosofie? Je něčím jiným než na začátku našeho putování? (Pokud ano, čím?)
Máte rádi tu holčičku nebo chlapečka, kterým jste kdysi byli? Jaká byla ta holčička, jaký byl ten chlapeček? Vzpomínáte; víte?
A těší se ta holčička nebo chlapeček na své další Vánoce?

Intermezzo VII.

Co Ti dát k Vánocům?
Pod stromeček?
Malinký balíček
plný štěstí.
Veliký balík
něčeho krásného.
Dám Ti kus světa.
Kousek sebe.

Jedno však vím:
pro Tebe
bylo by málo
i modré z nebe

Dám Ti tedy jen
zase po roce
své Vánoce...

Putování, den dvacátý šestý

Někdy mě napadá, co by si asi pomyslel mimozemšťan, kdyby v tuto předvánoční dobu navštívil naši zemi.
Co by mu asi šlo hlavou při pohledu na obchodní domy, davy lidí, zběsile něco nakupujících, a hlavně: co by říkal vší té vánoční výzdobě. Baňky, světýlka, hvězdičky a vůbec to všechno...
A jestli by si myslel, že to tak je běžné po celý rok a že to tak ti lidé mají pořád.
A nevím proč, při té představě se usmívám.
Vidím splašeného, vyjeveného mimozemšťana, myslícího si, že jsme patrně všichni šťastní blázni.
Hmm.
Kéž by tomu tak bylo...


Otázka dvacátá šestá, odpočinkově záludná:-)
Jaký dárek byste dali mimozemšťanovi?

Intermezzo VI.

Jdu svou cestou
stále dál
i když slunce padá,
svět se bortí,
skály lámou.
Jdu svou cestou
Kam?
Za Tebou?
A proč?

Že bych prostě
jen tak...
měla ráda?

Putování, den dvacátý pátý

Mám ráda putování (což jste asi už poznali) a cestování. Myšlenkově i reálně.
Ráda měním svá místa. Někdy to docela potřebuji. Být někde jinde než jsem.
Možná to je forma útěku ve chvílích, kdy je toho všeho moc.

V úterý v poledne zněly sirény. Na počest těch, kteří před týdnem nečekaně zemřeli; kteří byli v podstatě popraveni v jedinou chvíli, aniž mohli vůbec tušit proč. Zněly sirény, a v ulici, ve které jsem v té chvíli byla, jsme se zastavili na počest těch mrtvých jen čtyři. Ostatní lidé ani nezpomalili krok, ani neutichli v hovorech, asi ani nepřemýšleli, proč znějí sirény, nepřipadlo jim to ani zvláštní, prostě nic. Jako kdyby nic.
Bylo mi to líto.
A co jen líto. Zastyděla jsem se.
Cítila jsem - nečekaně - velikou trpkost. Chtělo se mi na ty lidi kolem zakřičet, ať se proboha zastaví, ať nejdou jen tak bezmyšlenkovitě dál, ať uctí památku těch mrtvých tímto předem domluveným způsobem.
My čtyři jsme stáli a dav lidí šel dál. Život, ne-život. Smrt, ne-smrt. Všechno jedno. Hlavně, že šli za tím svým.
Styděla jsem se za ně, za ty živé, před těmi mrtvými.

Ale možná jen nevěděli...
A asi to tak má, mělo být.
Vždyť vlastně, ať se děje co se děje,
všichni vlastně "jdeme" dál...


Otázky dvacáté páté:
Myslíte si, že naše jednotlivé životy jsou ovlivněny a řízeny osudem? Že to, co žijeme, je nám předem dáno, že náhody neexistují?
Je samozřejmé, že žijeme v této době, tady a dnes a s těmi lidmi, se kterými jsme?

Putování, den dvacátý čtvrtý

Poutníci bývají obvykle na své cestě sami.

Jdou si svými vlastními hlubinami nebo si létají ve svých oblacích, 

a možná jen tuší, že sami nejsou, že sami nejdou, že je tu někdo, kdo je z povzdálí pozoruje, kdo jen občas a někomu dá vědět, že je tady a že jde s vámi

svou i vaší cestou...

My to navzájem o sobě víme. Víme, že jsme. Víte, že jsem :-)

Ale zajímalo by mě, jestli to tak je i v životě mimo tuto naši pouť.

Jestli někdo "tam nahoře" o nás (stejně jako já o vás nebo vy o mně) ví. Jestli někdo pozoruje a vnímá naši cestu. Tu životní, každodenní, někdy až příliš reálnou.

Nebo jestli jsme sami...

Dnešní otázky: 

Co si myslíte o Vánocích? Je to jen veliká celosvětová "hra" na lásku, na štěstí, na dárky, na světýlka?Jen "hra" na narození děťátka, které spasilo svět?

Nebo jen krásná (nebo bolestná) vzpomínka na dětství, rituál, který se nám vepsal do paměti, a který znamená návraty do dětství?

Jsme i kvůli tomuto bytostmi svých smutků a vzpomínek?

A malá zpráva pro vás: v následujících dvou dnech mě zde nečekejte, ozvu se až v pátek 20.12.

Putování, den dvacátý třetí

Vždycky, když se už už blížíme na vrcholek našeho putování, mívám pocit, že jsem se vás a vlastně ani sebe (protože otázky platí i pro mě samotnou) na nic kloudného nezeptala. Mám prostě pochybnosti. Pochybnosti o tom, jestli jsme kráčeli po pevné cestě, nebo jsme spíše klopýtali nebo se chvílemi spíše až propadali do bahna, nebo dokonce, jestli jsme se cestou nepotápěli někam až příliš hluboko. Nebo naopak, jestli jsme na některých úsecích nevzlétali či přímo neletěli...
Nevím, kde je pravda. Už staří Řekové tvrdívali, že pravda je jen alétheia, postupné odkrývání, že jako taková se nám nikdy nezjeví - nemůže jevit zcela. Vidíme, odkrýváme si, prosvětlujeme vždy jen její část, jen kousíček...
Protože svět je světlina, to, co se nám ukazuje ve světle, co vidíme, chápeme, vnímáme. Ale jen to, co vnímají, vidí jen naše oči...


Otázky dvacáté třetí: 
Cesta ode mne k druhému vede mými vlastními hlubinami. Toto je výrok francouzského filosofa Gabriela Marcela. Je to můj oblíbený filosof i oblíbený výrok.
Prosím, máte i Vy nějaký oblíbený "filosofický" výrok? Mohli byste se se mnou o něj podělit?
Byla v našem putování nějaká otázka, při které jste se propadali či klopýtali nebo naopak vzlétali nebo přímo letěli? :-)) Pokud ano, o které otázky šlo?

Intermezzo V.

Možná je svět jak být má.
Možná je všechno v pořádku.
Možná je štěstí, láska,
pokoj,
život ve světle
našich dní

díky malému
pro nás narozenému
děťátku

Putování, den dvacátý druhý

Třetí adventní neděle je zvána Gaudete, radostná.
V životě toho chceme občas docela hodně, abychom měli skutečnou radost.
Radost máme, když: jsou věci tak, jak podle nás být mají. Čili v pořádku.
Když máme úspěch, třeba jen v maličkostech, ale přesto úspěch. (Bílkové pusinky se dnes povedly a neklesly zcela).
Když nejsme osamělí, máme někoho blízkého, a v noci nás nepřepadá úzkost, kvůli které nejde spát.
Když jsme smíření s tím, jací jsme; a nebojíme se budoucnosti, tedy toho, jací časem budeme.

Toto vše jsou důvody k radosti.
A na světě nám může být dobře.

Otázky dvacáté druhé:
Na co byste se rádi zeptali vy mě?
A otázka troufalá, možná příliš osobní, na kterou nemusíte odpovídat (když, tak jen k zamyšlení): Je Vám a Vašim blízkým dobře na světě?

Putování, den dvacátý první

Svítí měsíc. Je krásná noc.
Ale sníh nikde. A prý ani na Vánoce nebude.
Jaké to budou Vánoce bez sněhu?
Vždyť sníh tak nějak k Vánocům patří. Tak jako stromeček, ozdoby, dárky, kapr, bramborový salát,
zvoneček...
A kdo ví co všechno ještě.
Ale přírodě to je asi, zdá se, jedno...
A úklid. Ten také patří neodmyslitelně k Vánocům.
Úklid doma, ale nejen to. I v duši.
Přece i od toho je advent...


Otázky dvacáté prvé:
Chuť žít má podle Teilharda de Chardina celkově tři stupně. Víte, které to jsou?
A otázka náročná: jak předávat dětem chuť žít? Máte nějaký "recept?"
Protože, jaký by to byl život bez chutě žít?

Intermezzo IV.

Má duše
bloumá krajinou
svých snů
tímto světem

ptá se
co bude
se životem
jejich
mým
i Tvým

má duše bloumá
a neví,
kde je cíl

Putování, den dvacátý

Taková krásná rána. Mrazivě prosluněná. A krásné dny posléze.
Celý tento týden byl tak nějak prosvětlený sluncem. Z hlediska přírody.
Ne však z hlediska životů lidí...
Zapomněla jsem naší kočce dát ráno obvyklou dávku granulí. A odcházela honem do práce (já, ne ta kočka). Hodně se jí to nelíbilo i jala se mne doprovázet. A tak, jak jsem honem honem spěchala, spěchala se mnou a pomňaukávala. Až k zastávce trolejbusu.
Musela jsem se, časový pres, ne časový pres, s tou kočičkou vrátit. Nasypat jí granule a teprve pak odejít do práce. Už jsem nespěchala, už to bylo jedno.
Když jsem odpoledne přišla domů, na schodech u dveří ležela prokousnutá myš. Taková myšička maličká.
Vděčný dárek to od naší kočičky. (?)
Zhnuseně jsem jí smetla ze schodů a vhodila do popelnice.

Takový je život (a vděčnost) lidí.


Otázka dvacátá:
Jde odpustit zlu? A co to vlastně znamená - odpustit?

Putování, den devatenáctý

Dobro a zlo je "něco", co se nás neustále dotýká. Patří to k těm největším otázkám nejen ve filosofii, ale také ve výchově. Jak dobře vychovávat...?
Jak vychovat člověka, který bude milovat život za všech okolností, svůj i druhých, a nikdy nespáchá např. sebevraždu?
Jak vychovat člověka, který bude mít úctu k životu druhého člověka? Který nebude schopen vědomě ublížit?
Ne, ne, ne, raději si neklást takovéto otázky.
Ale kam spěje tento svět a kam spěje výchova některých současných matek?
Co vůbec od života očekávat, co chtít?


Otázky devatenácté:
Jak charakterizoval W. Brezinka pojem životní zdatnost? a můžeme jeho vysvětlení chápat jako cíl výchovy? Prosím, vysvětlete...

Putování, den osmnáctý

Není nutno, není nutno, aby bylo přímo veselo...
zpívá se v jedné písničce.
Není nutno,
když je na světě tak, jak je.
Jsme možná smutní, osamělí, opuštění. Možná nám občas chybí někdo, kdo by se dotýkal přímo srdce a ukazoval nám, že tomu tak není.
Možná to je jen chvilkový pocit.
A kolikrát ani nevíme, že ač se nám to někdy zdá, nikdy nejsme sami.

Proč? Protože..., protože...
protože prostě sami nejsme. Všichni se navzájem tak nějak "máme."
Ale málokdy to víme.


Otázky osmnácté:
Jak rozdělil příčiny zlého P. Teilhard de Chardin? 
Měl pravdu? Jak vnímáte příčiny zla Vy samotní?

Putování, den sedmnáctý

Co vlastně dnes psát?
Tento dnešní den je... smutný, zvláštní, divný.
Kdysi před léty mi v tomto dni odešla tam někam na věčnost bytost pro mě nejdražší.

Ale i krásné vzpomínky jsou s tímto obdobím spojené. Bývaly to ranní roráty.
Chodívaly jsme na ně s maminkou, venku sníh, bílo, čepici na hlavě, na rukách rukavice; a přesto mrzlo, sníh křupal pod nohama, a chůzí přes most přes řeku Odru se zdálo, že hlava, tělo komplet umrzne.
Vlastně ani nevím, proč mám tyto okamžiky tak hluboko v srdci a v paměti.
Dodnes vidím tu ranní tmu a třpytící se sníh a cítím mráz na rukou
a maminku vedle sebe.
A varhany, které hrály tu úžasnou melodii: Ejhle, Hospodin přijde...

Myslím, že tam někde na věčnosti i v tyto dny vychází moje maminka za ranního kuropění do mrazivého rána
a čeká, až se ta malá holčička opět přidá k ní
a budou spolu kráčet hlubokým sněhem
tam, k tomu kostelu
prozářeného, zalitého světlem


Otázky sedmnácté:
Ještě si vzpomínáte na nejkrásnější dárek, který jste od Ježíška pod stromeček dostali?
Znáte trojí pojetí světla podle Komenského? A jak souvisí pojetí světla s pojetím duše? Znáte nějaká pojetí duše z hlediska minulosti?

Intermezzo III.

Kouzlo nechtěného. Nebo vůbec ne kouzlo. Spíše z toho mrazí...
Chci po Vás trochu humoru a vzpomínku na něco veselého. A to zrovna den předtím, kdy se u nás v Ostravě stalo to, co se stalo.
Jdete na vyšetření k lékaři a v čekárně vám někdo cizí, neznámý, prostě vpálí kulku do hlavy. Jen tak prostě... Jen tak.
A vy už se nikdy nedovíte, proč vlastně.

Jenže nás všechny může něco takového potkat kdykoliv a kdekoliv. Kdo ví, kdy nastane den, kdy zrovinka my budeme na blbém místě v blbém čase.
Ale teď nejde  o nás, ale o ty, kteří si dnes ráno přišli nic netušící sednout do čekárny. A o jejich rodiny a přátele a známé.
Ale vlastně přece jen jde o nás o všechny.
Protože náš svět je plný nečekané bolesti nás všech.

Putování, den šestnáctý

Chtělo by to trochu humoru :-))
Však víte, jak to řekl Erasmus Rotterdamský: Žena, i kdyby moudrou být chtěla, bude to stejné jako když opice oblečená v purpur zůstane vždy opicí, tak i žena zůstane vždy ženou, to jest blázínkem...
 A dodal k tomu: který rozveseluje zasmušilou tvář muže.
A přiznejme si, zasmušilou tvář muže rozjasní jen ten, kdo je moudrý. V případě ženy to tedy znamená, že je moudrá.
Veliká to pocta od Erasma nám ženám.
No jo.
A k Maslowově pyramidě potřeb jsme si také přidali komínek humoru.
Protože bez humoru to prostě nejde.
A smát se je moudré, třebaže - i přes slzy...


Otázky šestnácté: 
Vzpomínáte si na nějaký krásný humorný zážitek ze svého dětství? Takový, který Vám třeba dodnes rozjasní tvář, když Vám problýskne pamětí?
Jde o takový zážitek, se kterým byste se mohli svěřit, podělit?
A co více, uměli byste něco z něj třeba i nakreslit?
Pokud ano, zkuste... prosím :-)

Putování, den patnáctý

Dnešní, druhá adventní neděle, podle některých (ne všech) výkladů je ve znamení lásky ve smyslu druhé adventní svíčky, zvané betlémská.
Za chvíli, k nedělnímu obědu, si ji tady doma i s tou první, tzv. pastýřskou, zapálíme.

Svíčka a její symbolika světla je něco velice překrásného a tajemného.
Kdysi dávno mi jedno dítě odpovědělo na dotaz, jak chápe zlo, že zlo je jako bílá mlha nebo černá tma. Proč? Zeptala jsem se. A to sotva devítileté dítě mi tenkrát odpovědělo, že zlo je přece tam, kde nevidíš světýlko.
Mít světýlka v duši, v srdci, v nitru. Hořet, a předávat to světýlko dál.
Nejen na adventním věnci.
Zahánět tmu.
Komenský v jednom ze svých děl píše, že světlo se tmy nebojí.
Tak se nebojme...


Otázky patnácté, nedělně odpočinkové:
Jak se Vám prozatím jde naší poutí? Volně, lehce, nebo udýchaně? Znaveně? Baví Vás mé otázky? Nebo jste zklamaní a očekávali jste něco jiného?
Nebojte, i kdyby, na konci nás čeká světýlko...

Putování, den čtrnáctý

Máme za sebou už kus cesty.
A pořád jsme jako kdyby na začátku.
Ptáme se, hledáme odpovědi, a smysl někdy zcela uniká.
Ono je vůbec někdy velice složité najít smysl.
V našem světě vůbec.
Napadá mě však jedna odpověď, svědčící o smyslu - a tou je láska.
Láska smysl má.
Ach, ta láska .... nebeská...


Otázky čtrnácté, láskyplné:
Pro mne je láska pořád ještě a stále záhadou. A všechny citáty o ní takové někdy výstižně nevýstižné.
Čím je, proč je, jak je, a hlavně, jak se pozná?
A teď už slibovaná otázka: znáte nějaké typologie, rozdělení typů lásky? (Nápověda: třeba z mých  skript). Pokud ano, napište svými slovy, jak je vnímáte.

Putování, den třináctý

Mikuláš.
Hmm.
Být hodný, poslušný rovná se vychovaný?
Čím je vlastně výchova? Co znamenají ta kouzelná slůvka "být vychován?"
Kdysi dávno, po narození mého prvního syna, mi kamarádka popřála, ať se mi z něj podaří vychovat dobrého člověka.
Zrovinka dnes má ten můj syn už xxx let.
Je dobrým člověkem? Podařilo se mi to?
Co to vlastně znamená?

Otázky třinácté jsou dnes ukryty výše v textu:
Čím je vlastně výchova? Co znamenají ta kouzelná slůvka "být vychován?"

Intermezzo III.

Čekám na toho pána.
Už od dětství.
Sjede po zlatém laně z nebeských výšin
 tam někam zpoza hvězd,
a zastaví se na své cestě u oken našeho domku.
A na talíř vsype pár sladkostí, a banány a pomeranče
a opět zmizí.
Jak to jen dělá onen pán,
 že přichází ke všem dětem a taky k nám?
Sedím v tu noc u okna, odmítám spát,
koukám k nebi a těším se,
že ho uvidím, jak padá z nebe.
Bez čertů a andělů,
jen on, opravdový, sám...

Dodnes sedávám
tu noc u okna

a čekám

Putování, den dvanáctý

Barborka a Barbarky včera zatřásly třešňovými větvičkami stromů.
A my je pak odlomily a daly do vázy.
Prý aby rozkvetly.
Trošku mě u toho mrazilo, a nejen proto, že byla fakt zima.
Lámat větvičky...
Ale těm stromům prý takové "lámání" pomáhá k dalšímu růstu.

Máme na zahradě dva takové pyšné třešňové stromy. Původně jen zakrslé stromečky. Nějak se jim však zalíbilo a rostou do šířky, do výšky, do krásy. Původně od sebe stály na dost velikou dálku, dnes se jejich větve proplétají a splétají, že chvílemi už nejde poznat, který strom je který.
No příroda.

A v noci se pod těmi stromy v tanci proplétají a prolínají třešňové víly, které v těch stromech žijí. Tančí při svitu měsíce a je jim fajn.
No mýty...
Celá naše zahrada je jich plná.
Celý svět je plný mýtů a záhad.
Nejen třešničkových víl.


Otázky dvanácté, zamyšlené:
Je pojetí člověka zároveň pojetím dítěte?
Jak byste "pojali" pojetí dítěte Vy samotní?
A odvážná otázka: co dítě a lámání větviček? Souvisí to spolu?

Putování, den jedenáctý

Víš, kdo jsem?
Jsem holčička, plná mýtů a pohádek. Naplněna svými sny. Žijící svůj příběh.
Víte, kdo jsem?
Jsem logos, rozumný živočich, který se učí naslouchat sobě, druhým, přírodě i vesmíru.
Víme, kdo jsme?
Jsme obrazy Boží v našich srdcích, v duších, v nitru. Nosíme v sobě obraz nedostižného, nekonečného, nesmírně nás přesahujícího, vzdáleně blízkého, neuchopitelného, neznámého, tajemného. Máme tímto vším naplněnou duši poutníka, kráčejícího svými životními cestami.
Víte, kdo jsme?
Jsme mechanos, bytosti vznešené a tápající zároveň ve svých omylech a nedokonalosti. Počítačoví experti dnešní doby, odborníci na své životy, vědci v oborech lidskosti a zároveň ztraceni ve svých vzpomínkách a smutku.

Koukám do zrcadla a vím: toto všechno jsem, jsme, jste.
Hmm.
A vidím jen svou tvář.
Možná by to chtělo umýt se, učesat a namalovat...,

ale nazí jsme přišli na svět, a nazí se tam (prý) vrátíme.


Otázky jedenácté:
Kdo jste?
A čí výrok je ten o nahotě návratu? A jak mu rozumíte?

Putování, den desátý

Kdo jsme, když jsme?

Povídali jsme si o paradigmatech. V podstatě, ač to bude znít nehezky, se neustále škatulkujeme.

Pořád se snažíme v poznání světa vše kolem nás někam roztřídit, seřadit, zaškatulkovat, dát tomu hranice, pojmy, rozpoznávat to od sebe navzájem, tedy kategorizovat...

I člověka.

I pojetí člověka v běhu času - jak dějinného či osobního, se dá roztřídit, charakterizovat, rozebrat, definovat.

Uff.

Chci-li se orientovat ve světě, pak se nějak orientovat musím.

Ale není nad plynutí...

A přiznejme si, svět a věci kolem nás v podstatě jen plynou.

I my plyneme.

V prostoru, v čase...?

Otázky desáté, člověčí:

Znáte různá pojetí člověka dle daných, námi již vzpomínaných paradigmat?

Vyberte si jedno, které je Vám osobně nejbližší, a napište proč...

Čucháte, čucháte člověčinu?

Intermezzo II. jen tak

Jen si tak zlehka jdu,
s pocitem štěstí
někdy se ztrácím
někdy jen bloudím
někdy usedám
na bobek u cesty

těším se na vás
na všechny

Putování, den devátý

Jen si tak trochu písknout...
nebo výsknout?
Je pondělí nového měsíce, toho posledního v roce.
A za chvíli jen papá roku 2019...
jak to všechno letí...
papá živote...
Tak si ho užívejme, vnímejme, dokud jsme.
Nenechávejme si ho protékat jen tak mezi prsty.

No jo, ale jak se to dělá?
Takže - jen si tak trochu výskejme a pískejme,
holá, nový měsíc, nový týden, nový den

Otázka devátá, náročně nenáročná, odpočinkově těžká: 
Výskáte si? Pískáte si?

Putování, den osmý

První adventní neděle.
Ejhle, Hospodin přijde.... zpívalo se už dnes snad ve všech kostelích světa.
Radostná to zpráva.
On přijde.
Zatím jako malé děťátko.
A celý svět "hraje" tuto krásnou podivnou hru na příchod něčeho, někoho; na něco překrásného, dětstvím obestřeného, tajemného, magického, neuchopitelného...
Zachytáváme se a zaplétáme se ve svých vlastních vzpomínkách, zpět do svého dětství,
a někdy to působí příliš nostalgicky, smutně, bolestivě, nebo naopak jen krásně.
Prostě Vánoce.
Ale předtím ještě advent. Ranní roráty v zasněženém kraji a v kruté zimě.
A o to větší pak teplo kuchyně, v níž byla maminka.

Být ještě chvíli dítětem... Ne ve svých vzpomínkách, ale být znovu tam... kdesi, dávno,
s ní a u ní


Otázky osmé, s vánočním přídechem:
Od kdy se vlastně slaví Vánoce?
Co jsou roráty, víte?
A co filosofie? Je obměnou adventu? Co myslíte?

Putování, den sedmý

Každý žijeme svůj příběh.
Máme své životní příběhy, své po-hádky, mýty, ba kdyby jen to, celé romány.
Kolikrát si pak v životě řekneme, že to prostě nevymyslíš :-)) To se musí zažít.

Když se setkáváme tváří v tvář, potkávají se naše příběhy, mýty, pohádky, i ty romány.
Díváme se do tváře jiného člověka, a vnímáme jeho "nekonečnost" příběhů.
A kolikrát, vlastně vždy, vidíme jen jeho malilinkatou část.

Život je nekonečný příběh.
Druhý člověk je nekonečný příběh, plný svých tajemství.
A někdy mě napadá otázka: jak se v tom všem můžeme vyznat?
A chceme to vůbec?


Otázky sedmé:
T. Kuhn a H. Skolimowski hovořili o 4 paradigmatech. Které to byly a proč a čím jsou pro nás významné?
Jak souvisí tato paradigmata s životními příběhy každého nás?

Putování, den šestý

Svět, ve kterém žijeme.
Dnes se u nás v Ostravě rozsvěcoval vánoční strom.
Tak asi už tomu tak bude, za chvíli budou Vánoce.
Už zase...
Hmm.
Mám ráda vánoční lidi. Vždycky si představuji, jak jsme všichni tak nějak "vánoční." Sváteční.
Celý svět najednou je takovým.
Není ani svět moderní či postmoderní, či naplněný informačními technologiemi,
je svět vánoční.
A v takovém se krásně žije.
Tam dobro vítězí nad zlem i mimo pohádky.
Tam se všichni obdarováváme tím krásným, co je v nás.
A svět je plný světýlek.

Je dobře, že jsou Vánoce.
Aspoň občas.


Otázky šesté: 
Jaký je svět, ve kterém žijeme?
Jak vnímají filosofové rozdíl mezi moderním a postmoderním světem?

Putování, den pátý

Možná jsou to všechno jen pohádky.
Něco, co je po-hádce. Tedy v klidu, v míru. V pohodě.
Je dobře, že naše děti vyrůstají na po-hádkách. Když je po-hádce. Na příbězích, kde dobro vítězí nad zlem.
Snad jsou tyto prvotní příběhy podstatou světa a života.
Kdo ví.
Hakuna matata :-)))


Otázky páté: 
Vzpomínáte si ještě na pohádky z dětství a na ty, které jste měli nejraději?
Vzpomínáte si, proč? (Pokud to není pro Vás příliš osobní, prosím, vypište). 
A ve které pohádce se zpívají tato "zázračná" slova: hakuna matata? :-))
A co s tím ve filosofii výchovy?

Putování, den čtvrtý

A nejen na tlumok, ale také na boty, na boty nesmíme zapomenout.
Sbalím si na cestu své stařičké, ošoupané botky.
Vzpomínám, kdysi dávno - ach, dávno, dávno již tomu - smutně podotýkám s Boženou Němcovou,
v naší kůlně na zahradě, kde měl strejda svou dílnu, visely na zdi malé bílé dětské botičky.
To jsou tvoje, když jsi byla maličká, tvoje první botičky, - říkával někdy, když bafal z fajfky.
Takové malé bílé capajdy.
Vzal je čas, nebo nevím vlastně co, asi se už dávno rozpadly v prach.
Dnes vodívám svou vnučku do školky, a najednou, zrovna dneska, jsem tam u ní v šatní skříňce takové botičky viděla.
Co je to? zeptala jsem se.
A ta malá ani ne pětiletá střapulena mi odpověděla, no přeci moje botičky, když jsem byla maličká. Nechceš si je zkusit?
A pak rozvážně dodala: asi ne, už jsi stará, že, babičko.
Stará? Ne, nejsem stará, jen mi trošku jako tobě povyrostla nožička...


Otázky čtvrté, k zamyšlení: 
Kam se ztrácejí naše botičky?
A napadá mě: Není náš svět plný bot a botiček? 
A co na to Herakleitos a jeho pantha rhei?

Intermezzo I:

Co si beru na cestu? Tam za oblaka?
Své vzpomínky
své lásky, své srdce

Co si beru na cestu?
Maminku a dětství
děti
své sny

Co si jednou sbalím
 na cestu? Tam možná
do nebe?

Trošku mě z toho
přiznám se
na duši chladí,
děsí a zebe

do tlumoku si totiž sbalím
(především)
především

Tebe

Putování, den třetí

Být poutníkem.
Vzít si na ramena svůj tlumok... jak říká ve svém díle Homo viator Gabriel Marcel.
Být "homo viator", být se svým tlumokem putujícím na cestě.
Co si v tom tlumoku asi tak neseme?
Věci pro nás vzácné, potřebné; to, co chceme mít stále s sebou.
I na cestě tam za oblaka.

Také filosofie je cestou za oblaka toho, co máme na dosah.
Jako kdyby oblaka na dosah byla.
Ono vůbec všechno na světě je na dosah a zároveň není.
Proto je někdy tak smutno na světě...


Otázky třetí, možná trošku absurdní:
Představte si, že si balíte své tlumoky na naše putování filosofií. 
Co jste si vzali na cestu?
Myslíte si, že je někdy smutno na světě? (A mělo by být?)

Putování, den druhý

Ano, o co nám vlastně v životě jde?
V tomto světě, mezi lidmi, v práci, s dětmi?
Být moudrými z lásky - která nás tolikrát právě dělá nemoudrými, chce se říct až pošetilými;
nebo hledat moudrost, a milovat ji?
A co vlastně je "ta" moudrost? V čem spočívá?
Ve Starém zákoně se píše, že moudří znají svou cestu.
Cestu kam?
Do toho velikého neznáma, kde každá životní pouť končí?
Nebo začíná?
Kdo ví?

ajajaj, příliš mnoho otázek se mi tady náhle vyrojilo.
A to jsme teprve na počátku
naší cesty...


Otázka druhá, omlouvám se, že možná až příliš osobní: 
 Znáte svou cestu?
Odkud vede a kam?

Putování, den prvý

A vykročíme rovnou.
Co tedy dalšího potřebujeme vědět k počátku našeho putování?
Budeme se tady setkávat, aspoň z mé strany, každý den.
Vy můžete odpovídat průběžně, jak budete vy sami chtít, nebo posléze najednou. Nejpozději však do 31. 12. 2019 do půlnoci. V tento moment, s nástupem nového roku, putování skončí.
Své odpovědi mi můžete posílat (můžete, protože toto putování je dobrovolné) na adresu tohu-vabohu@seznam.cz
Poutníci splní svým putováním podmínky zkoušky. Budeme si pak nad vašimi odpověďmi jen povídat. Ne-putující čeká klasické zkoušení.
Ale co je důležité vědět - u putování je důležitá cesta, ne samotný výsledek :-)) Jde o vás samotné, o vaše zamyšlení se, putování je především VAŠE. Není to úkol s jasným cílem, je to cesta k tomuto cíli, kterým je filosofia jako láska k moudrosti nebo moudrost z lásky. A já budu pouze ten paidagogos, průvodcem, ten, kdo doprovází na cestě.
A pak zmizí :-)))

Takže otázky první, na začátku cesty:
1. Co Vy a filosofie? Jste filosofové z hlediska lásky k moudrosti nebo z hlediska moudrosti z lásky?
2. A myslíte si, že je na tomto našem světě ještě filosofů potřeba?
3. Pokud ano i pokud ne, co dnešní svět vlastně podle Vás nejvíce potřebuje?

Přivítání

Dobrý podvečer...
vítám vás všechny na počátku našeho putování.
Pro mne to je už součástí tohoto předvánočního období. Předvánočního, adventního času.
Pořád na něco čekáme... A tento adventní čas - který začíná až příští neděli, ne tuto, je takovým živým důkazem a příkladem celého našeho života.
Čekání...
Na co vlastně v životě čekáme?
Na co čekáte?
Na co čekám?
Čekám na opětovné setkání s vámi se všemi hned v prvním týdnu nového roku, už roku 2020.
A do té doby se budu hodně těšit na vaše odpovědi.

Co tedy k putování budete potřebovat?
Za prvé chuť, trpělivost a čas.
Je to vlastně taková zkouška - v tomto "čase" máme nejméně času. A v tom shonu vás budu vyzývat k tomu, abyste si, abychom si, protože mě se to také týká, ten čas udělali.
V tom spěchu se zastavíme, spočineme, zamyslíme.
Přeji nám všem šťastnou a pohodovou cestu :-))

Zastavení dvacáté šesté - letní radování už je tady

Letní radování je tady.
Možná jsem na některé věci pozapomněla, možná mé otázky a povídání tentokrát nebylo ani veselé, ani moudré, ani poučné, prostě jen tak samo plynulo a vyplývalo jen z daného kontextu okruhů otázek k filosofii výchovy.
Někdy to jde lépe, někdy hůře - stejně jako v životě.
Snad byla ta cesta aspoň trošku a aspoň pro někoho z vás příjemná.


Otázky dvacáté šesté, poslední:
Prozradím, že jsou pojmy, na které se u zkoušky vždy ptám, když váhám se známkou či s bodováním. Určitě budu ráda, když budete umět vysvětlit pojem logika srdce, dvojí naivita, oběti boha molocha a prométheovský spád, chuť žít a typologii lidí podle chuti žít a příčiny zlého...
a kdy zkouška? Napíšu teď termín na pondělí 24. 6....? Schválně, kolik se vás tam zapíše :-))
a pak někdy na pátek odpoledne...

Zastavení dvacáté páté - únava

Někdy přijde i únava.
Svět je zahalen v mlžném oparu, a vše vypadá horší, než je.
Cestou necestou, světlem i tmou.
Jen tak si jít a nic neřešit. A na mnohé věci se raději ani neptat.
Protože vědět je někdy bolestivější
než se zdá.

Ale láska prý, podle Komenského, nezná únavu.

Otázky dvacáté páté:
Jak rozlišil příčiny zlého P. Teilhard de Chardin?
Kdo řekl: chtěl jsem poznat moudrost i pošetilost, ale shledal jsem, že vše je jen honička za větrem?
A jak tomu rozumíte?

Intermezzo - voda živá

Léto, léto mý....
Zalévám květiny, které postupně v tom vedru chřadnou.
Jde takto "zalít" i chřadnoucího člověka?
Třeba slovy, písní, básní, knihou, filmem, prostě uměním...
Nebo i filosofií?
Kytičku zaliju a ona opět pozvedne svou hlavičku :-))
S lidmi to je jinak.
S lidmi je potíž....

Jít si tak světem a najít tak vodu živou
nejen pro sebe, ale pro vás, pro všechny

Zastavení dvacáté čtvrté - je to jinak?

Hmm.
Takový krásný zážitek.
Náš malý vnouček utíkal tam, kam i císař pán chodí pěšky. Babí, babíí, honem! Musím čurat!
A když už to krásně stíhá, postaví se a říká: Táta mě už učí čurat ve stoje, víš? Tak se snažím!
Stojím mezi dveřmi a pozoruji ho.
Ty se taky snažíš, babi? Doslova mě umrtví touto svou otázkou.
Co na to říct?
Zmůžu se jen na nesmělé: ne, víš, ono holčičky čůrají jinak...


Otázky dvacáté čtvrté, příslovečné:
Co si myslíte, je dobré čůrat proti větru? Nebo je lepší držet krok?
Jak poznáme, co, kdy a jak ve svém životě rozhodnout?
Nebo je to všechno jinak?

Zastavení dvacáté třetí - otázky?

Každá facka prý letí světem, dokud nedopadne na tvář, která jí odpustí.
Odpustit facce znamená... co to vlastně znamená?
A jak je to s dobrem a se zlem? Odpustit zlu a dovolit mu, aby dále působilo?
Ale rozpoznáme skutečně dobro od zlého?

Dnešní dvacáté třetí otázky vizte přímo v textu :-))

Zastavení dvacáté druhé - má cizí duše

Potkala jsem svou duši.
Seděla u cesty mezi květinami a podivně se na mě smála.
Bála jsem se jí.
Vypadala cize a nevlídně.
Nepoznávala jsem ji.
Utekla jsem domů, schovala se pod peřinu
a s pláčem jsem usnula.

A pak - pak jsem potkala Tebe.
Byl jsi jiný než má duše.
Tvé oči byly jako dotek nebe.


Otázky dvacáté druhé, ztracené v sobě:
Co znamená hebrejské nefeš?
A jak to myslel Komenský s fascinací očima?

Zastavení dvacáté první - tahání duše

Léto se už blíží.
A s ním konce našeho putování. Což je zvláštní, protože léto je - ehm - takové dovolenkově putovní.
Třeba já osobně putuji a cestuji ráda.
Až tak, že si někdy až říkám, kam že to zase až tak tahám tu svoji duši...

Otázky dvacáté první, dušičkové:
Jaká znáte pojetí duše?
Máte duši? Věříte, že ji máte?:-)

Zastavení dvacáté - naivita

Pomaloučku, polehoučku.
Cesty jsou někdy příliš zaprášené a až příliš slunečné.
A někdy zase naopak.
Jde o to, abychom neustávali, nerezignovali, nepřešlapovali na místě.
Někdy je to těžší, než se na první pohled(y) zdá.
?
Nepřestávat věřit ve smysl a v dobro jako takové.


Otázky dvacáté, naivitou prodchnuté:
Říká Vám něco pojem dvojí naivita?
Znáte z historie nebo i z naší současnosti nějaké osobnosti, které byly v dobrém slova smyslu naivní?

Zastavení devatenácté - chuť žít

Hmm. Chuť žít.
Když jsou kruté mrazy a venku padá sníh a mrzne, tak se chce žít snad jen kvůli tomu, že budou Vánoce. A pak jaro, léto, podzim....
Když jsou jarní plískanice, všude rozmrzlé bahno a probouzející se příroda, tak se chce žít jen proto, že rozkvetou stromy, a květiny, a budou Velikonoce :-) a že na světě je vůbec fajn.
Když přijdou letní vedra, tak se chce jen líně někde přečkávat, nebo se osvěžovat studenou vodou, nejen pitím, ale třeba i koupáním. A žít se chce proto, protože je přece léto, a kdo by léto a prázdniny neměl rád.
A když přijdou podzimní stíny a vlhka, mlhy, a listí pod nohama a nostalgie s tím vším spojená, komu by se nechtělo žít v té nádheře barev, babího léta.
Tož tak...


Otázky devatenácté: 
Co víte o teorii chuti žít a kdo je jejím autorem?
Jakou typologii člověka si můžeme podle typů chuti žít stanovit?
A co Vy? Do které "kategorie" patříte?

Zastavení osmnácté - nelogická logika

Logika srdce.
Nebo jinak - nelogická logika dětského srdce. Logika lásky spojená s důvěrou.
Je natolik silná, až z toho mrazí.
Je natolik závažná, že až v této souvislosti je zřejmé, proč A. P. Čechov v jedné své povídce hovoří o tom, že s láskou nejsou žádné žerty.
Nebo že smích končí tam, kde jsou emoce.
A přitom je nadhled a smích emocím tolik potřebný.
Rozum a cit, intuice a ratio.
Odvěké otázky filosofů, co vlastně v životě s tímto...


Otázky osmnácté, nelogické:
Kdo řekl, že srdce má své důvody, o kterých rozum vůbec nic neví?
A měl pravdu?
A co s tím má společného nelogická logika dítěte?

Zastavení sedmnácté - zmrzlina

Koupíš mi zmrzlinku, babi?
jo, jo... a sotva se v tom horku za ní vleču.
Poskakuje vedle mě, chce ať poskakuju taky,
smějeme se, a zmrzka jí kape na tričko.
Nakláním se k ní a ušpiním se taky.
Jdeme spolu ruku v ruce, ubabrané od zmrzliny.
Ta malá čtyřletá najednou říká:
My jsme dvě malé holky, babi, že jo?
Jojo, souhlasím.

Může být na světě něco ještě krásnějšího?


Otázky sedmnácté:
Jaká pojetí dítěte znáte?
A proč byla babička šťastná to žena?

Zastavení šestnácté - být dítětem

Být dítětem.
Vnímat svět dětskýma očima.
Jaké by to asi bylo?
Být znovu dítětem. Nebýt zatížení tím, co víme, známe, svými zkušenostmi.
Mít radost z maličkostí.
Milovat.
Důvěřovat.
Těšit se.

Už ani nevím, jaké to bylo. Jaké by to bylo - být tak znovu dítětem...


Otázky šestnácté, smutně? dětsky nostalgické:
Jaké by to bylo - být tak znovu dítětem? 
Jaké dítě byste byli? Jakým dítětem jste byli? Vzpomínáte ještě?
Chtěli byste být znovu dítětem?

Zastavení patnácté - ens amans?

Ens amans.
Bytost milující.
My lidé prý jsme bytosti milující. Jsme lidé, naplněni láskou. A dobrem.
Děti, přicházející na svět, jsou oním dobrem a láskou. Až životem se to někdy tak nějak zvrhne.
Hmm...
Výchovou?


Otázky patnácté:
Kdo řekl, že člověk je bytostí ens amans a jak to bylo myšleno?
A co na to A. Maslow?

Zastavení čtrnácté - co hledáme?

Co celý život hledáme?

Nebo si to jen tak namlouváme, že to hledáme, aby  to všechno kolem nás mělo nějaký smysl?

Aby aspoň "něco"?

Aby bylo o čem zpívat, psát knihy, točit filmy,

ronit slzy...

Kdo ví...

Otázky čtrnácté: 

Jaká znáte pojetí lásky?

Je láska jen slovo?

Zastavení třinácté - bloumat, ale nebloudit

Jen si tak jít, v tichosti, zlehounka...
Nedbát na déšť ani na ostré slunce nad hlavou.
Jít si svým krokem, nespěchat, bloumat,
ale nebloudit.
Prostě jít si cestou necestou
a snít


Otázky třinácté, takové člověčí: 
Které pojetí člověka se Vám osobně nejvíce zamlouvá a proč?
Co myslíte, je rozdíl mezi bloumáním a blouděním?
Jako děti - bloudili jste nebo jste více bloumali? :-)

Zastavení dvanácté - kým jsem

Ano, kým jsem.
?
Podivná otázka.
Prý ji lidé začali řešit právě díky R. Descartovi. Tím, že nás uvrhl do samoty, každého do svého subjektu, vydělil z res extensa a upozornil na res cogitans. Od té chvíle je si člověk sám sobě tou největší otázkou.
Tvrdil to nakonec i sám S. Freud, když řekl, že největší otázkou pro Freuda je Freud sám.
Věřím mu to.
Ostatně mám s Freudem zajímavou zkušenost :-) Před léty, když naše děti ještě byly malé, jsem si na dovolené někde ve Španělsku na pláži četla jeho životopis. A jak to v životopisech bývá, tak na konci hlavní postava - tedy S. Freud - umřel. Hmm. Bylo mi to líto a začaly mi téct slzy. A opět ta otázka: Mamí, proč brečíš?
Aale, umřel Freud, snažila jsem se vysvětlit.
Nejstarší syn k tomu dodal: - ale to už dávno, ne? A zvedl se z deky a šel si zaplavat do moře.
Chudák Freud, řekl ten nejmladší, tak už nebreč, mami...
Svět byl bez Freuda i přesto najednou podivně pustý a prázdný...

Otázky dvanácté, freudovské: 
Co myslel S. Freud prací smutku a prací vzpomínek?
Jaká by byla Vaše vzpomínka na dětství? Krásná nebo smutná? 
Souhlasíte s výrokem M. Pagnola, že život je několik radostí, velice brzy smazaných nezapomenutlnými žaly?

Zastavení jedenácté - smutky

Smutek a vzpomínky.
Jsme prý bytosti, utkané ze svých smutků a vzpomínek.
Ze smutku, vyvěrající nejen z toho negativního, ale také ze ztráty lásky, kterou je dětství obklopeno.
Složitá to věc.
Jsme svými vzpomínkami a svými smutky.
Pročítala jsem jednou seminární práce svých studentů na téma vzpomínky z dětství a rozbrečela se u toho. Můj tenkrát ani ne jedenáctiletý syn se mě starostlivě zeptal, proč jako brečím, a na mou odpověď, že u těch seminárek, zareagoval: A to tam mají tolik chyb? Ne, ale prožili tolik nepěkných věcí, a mi je to líto, chtěla bych je před tím ochránit...
A ten můj malý rozumbrada mě uzemnil otázkou: A ty myslíš, mami, že by to chtěli? Vždyť by nebyli tím, kým jsou!
K čemu filosofové, stačí děti....


Otázka jedenáctá, možná dotěrná: 
Kým jste?

Zastavení desáté - hlubina

Jsme ego cogitans. Myslící poznávající subjekty.
Jsme uzavření sami v sobě a k druhému člověku - dle slov G. Marcela  - procházíme jen vlastními hlubinami. Přebrodíme-li je.
Marně tam někde v hlubinách chytám tvůj obraz. Marně se snažím zachytit a neutopit se.

A vím - jsi mou hlubinou, do které se bojím ponořit,
a proto se patrně
jen zbaběle
plácám na mělčině


Otázky desáté, descartovské:
O všem je možné pochybovat. O čem podle R. Descarta pochybovat nemůžeme?
Co tím R. Descartes způsobil?
Co s tím má společného mýtická tanečnice Mája?
A  co na to slavná včelka?

Zastavení deváté - imago Dei

Imago Dei.
Boží obraz.
Celý náš svět je Božím obrazem. Té krásy všude kolem...
Někdy není možné ji - tu krásu - pohledem ani ničím jiným zachytit. Uniká nám.
A tak putujeme tímto světem, jsoucí pouze odrazem toho obrazu, který nás nekonečně přesahuje.
Umět tak zastavit čas a dosyta načerpat sílu z toho všeho, co je kolem nás...


Otázky deváté, putující:
Kdo je homo viator a homo adoremus? Jak těmto výrazům rozumíte?
Jak se vám jde na vaší pouti?
Co si myslíte o výroku, že moudrý rozumí své cestě? 

Zastavení osmé - animal rationale

Rozumný živočich.
Rozhlédněte se kolem sebe - vidíte v lidech rozumné živočichy?
Občas mi to tak nepřipadá :-)
Hledám ty rozumné živočichy, a kolikrát nic.
Koukám do zrcadla a ...
taky nic.
Ach jo....

Otázky osmé, o rozumném usuzování:
Co znamená pojem zoon logon echon a zoon politicon?
Jak tomu rozumíte? 
Jste rozumní?

Zastavení sedmé - člověk mýtický

Jsem člověk mýtický. Podléhám iracionalitě. Nepotřebuji rozumové vysvětlení světa. Stačí mi i to ne zcela logicky racionálně podložené.
Je tomu skutečně tak?
Asi ne, protože mě trápí otázka proč.
Údajně Dostojevský prý jednou napsal, že se ptá na všechno, kudy chodí. A že člověk je člověkem, dokud se ptá. Takže to asi požaduje naše ratio.
Nevím, prostě, no.
Ale každý žijeme svůj příběh, svůj mýtus. A ten je tolikrát tak iracionální!!!! Až to bolí...


Otázky sedmé, smutně mýtické:
Je období současného dětství stále ještě obdobím mýtickým?
Jaká byla - je - Vaše oblíbená pohádková postava či hrdina/hrdinka z dětství?
Dokázali byste ji nakreslit nebo jinak ztvárnit? Pokud ano, dokažte :-)

Zastavení šesté - na cestě paradigmat

Už jsme na cestě. Tak nějak pod kopečkem.
Putujeme napříč svými životy i tím, čemu říkáme paradigma. Jsme jimi ohraničeni.
Mythos, Logos, Theos a Mechanos.
Uběhne to jako voda.
Ať již si to nazýváme jakkoliv.


Otázky šesté, paradigmatické:
Jak rozumíte těm čtyřem zmiňovaným paradigmatům?
Co mají společného s pojetím člověka? 
A co s lidským životem?

Zastavení páté - Prométheův pláč?

Prométheovský spád, pád, nebo přímo spoutaný Prométheus...
Mám dnes na mysli však něco jiného. Prométheův pláč.
Dal lidem oheň a je vnímán jako symbol dobrého i zlého. Dobro že byl dajný, zlého, protože neuposlechl bohy, kteří mu darovat oheň zakázali, ale on neuposlechl a byl proto připoután za trest ke skále.
Oheň je počátkem všeho rozvoje, hlavně v oblasti technického vývoje. Oheň je dobrý sluha, ale opravdu zlý pán. Víme.
Taktéž technika - ta je jooo dobrá služka, ale opravdu zlá paní. Likvidující, ničící. Nejen v podobě bomb, ale také v podobě vymožeností jako jsou mobily, počítače, a spol... pokud nás ovládnou.
Myslím, že Prométheus už nepadá, není jen spoutaný, ale rovnou pláče při pohledu na to, co způsobil...
Nebo to vidíte jinak?

Otázky páté, prométhovsky laděné:
Jak rozumíte výrazu Prométheovský spád?
Které jiné symptomy postmoderní doby znáte? Umíte je vysvětlit?

Zastavení čtvrté - vědomý bloud?

Možná jsme všichni takoví ti vědomě nevědomí bloudi.
Líbí se mi to pojmenování, kterým je označován nikdo jiný než filosof René Descartes.
Údajně prý chtěl strhnout závoj bohyni Máji, jinak tajemství, a to tím, že chtěl analyzovat tento svět. Rozebrat do mrtě. A tím to vše kolem sebe poznávat a poznat. Celistvý svět se mu tak rozpoltil do res extensa a res cogitans...
a za několik století později lidé pochopili, že jsou bloudi, chtějí-li skutečně pochopit podstatu všeho kolem nás, protože to není možné. Proč? Protože vše je jen relativní, ne zcela pravdivé, vlastně jen jako...

Otázky čtvrté, zvídavé: 
Jak se od sebe liší pojetí světa moderního a postmoderního? V co to vlastně věřil R. Descartes a proč jej nakonec nazvali vědomým bloudem?
A co na to brouk Pytlík?

Zastavení třetí: podivný to svět

Někdy mám pocit, že podivný je tento svět, ve kterém žijeme.
Koukám někdy na lidi kolem sebe, a nevím, co si myslet.
Koukám na svět kolem sebe, a je to stejné.
A přitom je na tomto našem světě tak krásně. Krásně.
Jen my lidé si ho někdy- občas - často - téměř  pořád - kazíme.
Asi proto, že i my, nejen tento svět, ale i my jsme asi podivní.
Podivní lidé v podivném, ale krásném světě.

Nejde nemít oči zarudlé...


Otázky třetí, světové:
Jaký je svět, ve kterém žijeme?
A co na to Prométheus?
A Kainarův Kocourek?

malé intermezzo - pampeliška

Sobotní odpoledne u nás na zahrádce.
Ani ne čtyřletý vnuk trhal polní kytičky. Takové ty už spíše odkvetlé. "Odcházející" modré pomněnky, žluté pryskyřníky, několik sedmikrásek...
Až najednou - utrhl odkvetlou pampelišku.
Babičko, dívej, chtěl jsem ti dát kytičku a podívej, co udělala? To bílé je najednou pryč, uletělo!
A smutně stál a smutně koukal.
Všechno nám jednou uletí, pomyslela jsem si.
Nejen pampelišky...

(a jejich ochmýřené nažky)

Zastavení druhé - let čarodějnic?

Líbí se mi názor - myšlenka - dvou francouzských filozofů, kteří napsali ve své společné knize Co je filosofie?, že základem filosofie je myšlení. A co znamená myslet? Myslet znamená usednout na koště čarodějnice a proletět se chaosem... a vrátit se s očima zarudlýma...
A tak, pokud přednáším filosofii výchovy (což nejsou dějiny filosofie), a žiju tímto oborem, pak vlastně denně nasedám na to pomyslné koště a letím :-)))
Tomáš Kempenský kdysi řekl, že kdo miluje, letí. Což vlastně sedí. Pokud milujeme moudrost nebo jsme moudří z lásky, pak rovněž letíme, a možná nejen na koštěti.
Možná bych tedy toto povídání neměla vnímat jako putování, ale spíše jako společné poletování :-)))
Co říkáte?

Otázky druhé, vzletné: (nápovědu tentokrát nenajdete ve skriptech)
Jak tomu létání rozumíte? (Rozumíte-li?)
Víte, o kterých dvou filosofech píšu?
A kdo byl Tomáš Kempenský?
A proč se z průletu chaosem navracíme se zarudlýma očima? 
Příliš mnoho otázek - promiňte...

Zastavení první - je filosofie vědou?

Věda na nás útočí ze všech stran. Nevím jak vy, ale já ten pocit mám.
Ať se podíváme kamkoliv - a na vysokých školách vůbec - všude na nás kouká věda. Celý svět je vědecký. Přesný. Spočítatelný. Jasný. Analyzovatelný.
Až na jedno odvěké myšlení, tázání, otázky, kterým říkáme filosofické. Týkají se podstaty světa, života, člověka... A tady najednou ta pro nás tolik typická věda nestačí. Protože se zde dotýkáme tajemství, a nejen tak ledajakého. Tajemství lásky a moudrosti, které se týkají nás samotných.
A někdy zcela nepozorovaně, neuvědoměle, nevědomě. Protože láska i moudrost prostě a jednoduše je. Aniž chceme, aniž víme.
Jen někdy se v údivu zastavíme
a v hlavě máme možná i spoustu otázek....


Otázky první, zahřívací: 
Čím je pro vás samotné filosofie?
Je pro vás láskou k moudrosti nebo moudrostí z lásky?
A jak vy sami vnímáte člověka - filosofa? Liší se od ostatních lidí?
Jsme všichni filosofy?
Je filosofie vědou?
A je filosofie i v dnešním světě ještě k něčemu potřebná?

Filosofické putování k letnímu radování

Dobrý večer všem. Vítám vás na naší pouti, kterou tentokrát zakončíme vstupem do léta.
Budu vás provázet každodenně nejen krátkým povídáním, ale především kladenými otázkami, pomocí kterých se spolu projdeme napříč tématy naší filosofie výchovy.
Jak jsem již říkala i psala, putování je dobrovolné. Požadavek na seminární práci zůstává.
Můžete odpovídat na otázky buď průběžně, nebo až souhrnně na konci putování, záleží jen vás a také patrně na vašich časových možnostech. Zkouška u putujících se pak odehrává formou rozpravy nad vašimi odpověďmi, u neputujících je klasické písemné i ústní zkoušení.
Konec putování, a tedy i otázek, očekávejte někdy před 24. červnem, tedy před svatojanským večerem. Termín zkoušení bude tedy někdy až v této době.
Odpovědi mi posílejte prosím na adresu: tohu-vabohu@seznam.cz. Na tuto adresu můžete posílat také seminární práce.
Tak tedy, co si vzít na cestu:  dobrou náladu, kreativní mysl a možná také něco vědomostí. K těm vám dopomohou má skripta :-)))
Tak tedy šťastnou cestu!

Poděkování za putování

Dobrý večer, moc děkuji za putování - jak studentům filosofie výchovy, tak studentům základů pedagogiky.
Postupně očekávejte má hodnocení a komentáře, které vám budu osobně a individuálně zasílat.
Těším se na vás jednotlivě při osobním setkání :-)
Přeji vše jen dobré,
mp

Čtrnácté pedagogické zastavení

O Smolíčkovi.
Smolíčku, pacholíčku, otevři nám svou sedničku, jen dva prstíčky tam strčíme....

Jezinky a Smolíček, pacholíček.
Zlaté parohy..  vzpomínáte?
Může mít toto něco společného s pedagogikou?
A je vůbec pedagogika "pohádková"?
V něčem ta pohádka s naší pedagogikou - aspoň tady na blogu - přece jen společného má. Víte co? Ten běh, ten let zlatých parohů, které zachraňují Pacholíčka, ten trysk napříč krajem. Krajem vědomostí, znalostí, představivosti...
Protože my také takto běžíme.
Rychlým klusem "prolétáváme" pedagogikou i pohádkami.
Je to dobře?

… jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme...


Otázky čtrnácté, Pacholíčkové, osobnější:

Baví vás ještě odpovídat na tyto otázky? Myslíte si, že je tento způsob "kognitivně efektivnější" než psaní testu? Jestli ano, proč, pokud ne, proč? :-) Splnil tento blog Vaše představy nebo spíše zklamal?

A otázka taková před koncem vyřčená: které téma se Vám osobně na pedagogice nejvíce zamlouvalo? 

A otázka provokující: máte pedagogiku rádi? Jak ji vlastně - jako předmět - vnímáte? Pokud ji rádi máte, proč? Pokud ne, proč?

Jinak: je pro Vás osobně pedagogika nějakým způsobem zajímavá? Nebo je jen předmětem, který se jako musí, tak když není nic horšího, tak proč ne?

Intermezzo: tentokrát jen zdánlivě pohádkové a zdánlivě nepedagogické

Noc je jako polštářek
když je hlava bolavá

noc je jako pohlazení
tmy a bílých závějí

noc jsi Ty:
srdce rozechvělé
nadějí

Třinácté pedagogické zastavení

Jak se Honzík učil latinsky.
Hmm. Někdy to tak v učení vypadá.  Jako kdybychom se jen a pouze učili nějaká cizí slova. A pouze je odříkáváme, aniž vnímáme jejich smysl.
Stejně tak, jako když se Honzík v pohádce Boženy Němcové učil latinsky.
A proč se učil latinsky? - Táto, já už nechci být prostým člověkem. Chci být pánem...
Nemáme to také tak? Nechceme se učit "latinsky", tedy vůbec něco umět, abychom byli "pány", a ne už jen prostými lidmi?
Ale však víme, jak to v té pohádce nakonec dopadlo...


Otázky třinácté, v pohádce o latině se vztahující:
Čím se liší kognitivně psychologické teorie vzdělávání (dle Y. Bertranda) od teorií spiritualistických?
A podobná otázka - jaký je rozdíl mezi personalistickými a sociálními teoriemi?
A otázka doplňková: jak vlastně dopadl ten Honzík z pohádky?

Dvanácté pedagogické zastavení

Sněhurka a sedm trpaslíků.
Kdo je na světě nejkrásnější?
O čem je tato pohádka? O dobrotě, laskavosti na straně jedné a o pýše, závisti, nenávisti a zlobě na straně druhé?
O sedmi malých trpaslíčcích? Pomocníčcích?
O tom, že láska, v této podobě polibek, je silnější než smrt?
C. G. Jung a jeho následovníci by nám to určitě z hlediska analytické psychologie vysvětlili. Každá pohádka má svůj skrytý smysl, příběh, narativní náboj každého z nás.
Spočívá už i v tom, že v pohádce vítězí dobro, tedy když zazvoní zvonec, pohádky je konec, pak je už i vždy po-hádce.
Je dobré tomu věřit... (?)


Otázky dvanácté, s psychologickými směry spojené:
Které psychologické směry 20. století měly - mají - vliv na pedagogickou teorii?
Vyberte si jeden a blíže popište.
Je dobré, aby pedagog věřil v dobro?

Jedenácté pedagogické zastavení

Pohádka o Honzovi.
Pohádek, spojených se jménem Honza, je opravdu veliká spousta. Třeba ta od bratří Grimmů. Nebo české pohádky o Honzovi hloupém, nebo líném, nebo o tom, jak Honza ke štěstí přišel. Krásně zfilmovaná je pohádka s názvem Honza málem králem...
My dnes ale v našich otázkách zabrousíme k jinému Honzovi. K tomu, který nás proslavil již za svého života, ale také po své smrti takřka po celém světě. Říká se mu učitel národů.
V naší zemi ho zná snad každé malé dítě.
A přesto je spíše nedoceněný, než doceněný... Neznámý, než známý...

Otázky jedenácté, se slavným Janem spojené:
Které dílo tohoto učitele národů je v současné komeniologii chápáno jako jeho stěžejní? (Nápověda: týká se tří věcí lidských).
Vyjděme z nápovědy: co jsou v pojetí tohoto muže ony tři věci lidské a jak souvisí s jeho pojetím výchovy? Jak v této souvislosti chápal podstatu člověka?
Jak měla vypadat škola podle učitele národů a které zásady v ní měly platit?
Najděte nejméně 4 citáty z jeho díla a vypište. 
A otázka doplňující: Načrtněte si sami do přehledné tabulky nejdůležitější životopisné údaje a události v životě tohoto muže (orientovat se v jeho životních peripetiích bývá často složité). 

Desáté pedagogické zastavení

Princové jsou na draka.
Aneb dělání, dělání, všechny smutky zahání..., dělání je lék.
Nebo také hlupáku, najdu tě, tváříš se nadutě.
Jestli to nebude láska?
Určitě poznáváte názvy písní z pohádky Princové jsou na draka z roku 1980.
Která píseň z této pohádky však bude asi podkladem našich desátých otázek?
Uhodnete?
Statistika nuda je, má však cenné údaje, neklesejte na mysli, ona nám to vyčíslí....


Otázky desáté, se statistikou spojené:
Jaké jsou základní rozdíly mezi kvalitativním a kvantitativním výzkumem?
Pokuste si udělat vlastní tabulku, ze které budou tyto rozdíly patrné.
Jaké metody pedagogického výzkumu znáte?
A co Chí-kvadrát a jiné statistické metody?

Deváté pedagogické zastavení

O dvanácti měsíčkách.
Máme před sebou dvanáct měsíců. Stojíme na začátku, na prahu nového roku.
Jak na Nový rok, tak po celý rok, říká se.
Nový rok má dvanáct měsíčků. Co nám asi každý z nich přinese?
Dobíráte si mě, jahody v zimě? :-))
Už i to je možné.
V dnešní době už dvanáct měsíčků - co se týká potravin - nijak specifické nejsou. Máme po celý rok dostupné všechno. I štěstí, zdraví, pohodu, spokojenost, úspěch v našich aktivitách?
To už je asi o něčem jiném....

K dnešnímu večeru počítejte s dvanácti otázkami dle dvanácti měsíčků:


Otázka novoroční první lednová:
Jaké znáte rysy výchovy?
Otázka novoroční druhá únorová:
Jaké znáte typy výchovy?
Otázka novoroční třetí březnová:
Jaké znáte formy výchovy?
Otázka novoroční čtvrtá dubnová:
Jaké znáte modely výuky?
Otázka novoroční pátá květnová:
Znáte pedagogické principy? Vyjmenujte.
Otázka novoroční šestá červnová:
K čemu se vztahuje teorie SMART?
Otázka novoroční sedmá červencová:
Jak jsou pojmenovaná tři stadia vývojové teorie morálky dle Kohlberga?
Otázka novoroční osmá srpnová:
Jaký je rozdíl mezi charakterem a temperamentem?
Otázka novoroční devátá zářijová:
Jaké jsou tři nejčastěji jmenované formy sociálního učení? Vyjmenujte.
Otázka novoroční desátá říjnová:
Jaké typy pedagogické diagnostiky znáte?
Otázka novoroční jedenáctá listopadová:
Jak byste mohli charakterizovat volný čas?
Otázka novoroční dvanáctá prosincová: 
A co na to Brouk Pytlík?

Dobíráte si nás? Tolik otázek, dnes, v novoroční čas? :-))