12. 8. 2016

doba bezčasí

Ptáte se mě nekteří (docela mě udivuje, že jste tady i v tom létě:-)) a mám radost), kde jsem byla v posledních dnech, že tady byla taková časová prodleva, ve které jsem nic nepsala.
Nevím proč, ale doba tak asi od 20. července do 10. srpna je pro mne dobou bezčasí. Taková doba prázdna. Čas ničeho a nikoho.
Mám to tak už několik let, a vlastně vůbec nevím, proč. Je to doba, kdy nic není.
Prostě takové bezčasí v těch pravidelných dnech, odpočítávajících roční období, den za dnem, rok za rokem.
V tuto dobu nejsem snad ani tady, na této zemi, protože tato doba je taková bílá díra, nebo černá díra (?) v životě.
Prostě bezčasí. Neumím to ani vysvětlit.

Venku už je cítit podzim, všimli jste si?

V pořádku

Je zvláštní toto léto.
Olympiáda, která snad ani olympiádou není (bez účasti té veliké země tam na východě), a všechno to další dění, které děsí.
Prý to tak ale bylo vždycky a my žijeme pod neustálým tlakem médií, před kterým nemáme kam utéct.
Číst zprávy na Novinkách znamená kolikrát propadnout strachu a beznaději, co s tím naším světem vlastně bude.
Ale naše rána - moje rána - jsou také o něčem jiném.
První, co je a co musím udělat, je kontrola stavu našeho zvířectva. Koně - v pořádku. Kočky - jsou všechny tři? Také v pořádku. Kohoutek se ozývá a kokrhá? V pořádku. Děda (můj otec) uvařil kafe, které voní celým domkem - také v pořádku. Kanárek a žebřička ve svých klecích a na bidýlku - také v pořádku.

Volá mi manžel z práce. "Co děláš?" a po mé odpovědi, že sedím u počítače a něco píšu, řekne ve stejném slova smyslu:
tak to je v pořádku.
Svět je, jak má být.

Babičkovsky

Stalo se.
poprvé, poprvé ve svém životě jsem slyšela toto oslovení: babi. Bylo to ve čtvrtek 4. srpna tohoto roku (2016).
Všímáte si? Jak přesně si to datum zapisuji a pamatuji? Jo, asi kolem 10.00 hodin bylo v tu přenádhernou chvíli.
Tolik krásných okamžiků míváme v životě :-)) a některé jsou opravdu nezapomenutelné.
Chystali jsme se se synem a s malou vnučkou na procházku. A ta malinká, která už byla venku za prosklenýma dveřma před výtahem, se najednou otočila zpět směrem ke dveřím jejich bytu, kde jsem ještě byla já, a  sklonila hlavičku a zavolala na mě tím neopakovatelně nádherným oslovením, a zcela spontánně, sama od sebe, ono: Babi!
A svět je najednou jiný.
Jsem babička. :-))
Co jsou proti tomu všechny tituly a všechna oslovení světa...

11. 8. 2016

Procházka

Vracíme se s manželem z dovolené. Z překrásné pláže u moře.
K našemu autu v centrální garáži ale musíme vystoupat tak asi 3 km do prudkého kopce.
Muž se vleče s dvěma velkými taškami, já za sebou táhnu dva kufry.
Je letní parné dopoledne, slunce jen praží a konec stoupání je v nedohlednu.
Každou chvíli odpočívám a snažím se to vydýchat.
Ve chvíli, kdy si myslím, že už asi fakt nedolezu, a garáž i s autem
a všechno je mi fuk,
zeptá se mě najednou ten dobrý muž:
"Co říkáš, půjdeme ještě na procházku?"
Zakřičela jsem na něj něco v tom smyslu, že pokud dolezu tam kamsi nahoru
a neumřu, tak ano, možná půjdem.
"Proč na mě křičíš?" Zeptal se nevinně a překvapeně.
I přemýšlela jsem pak o smyslu těchto slov
a také o myšlenkových pochodech mého muže...

Ta procházka byla super. Se zastávkou na ledovou kávu... chutnala úžasně.

Kůň

Na naší zahradě se pasou koně.
Mívali jsme doma v době dětství mých dětí spoustu různých zvířátek. Od křečků, ptáčků, psů a koček a další havěti, nyní až po koně.
Někdy tak přemýšlím, kudy by to mohlo pokračovat dál.
Sedíme s manželem na zahradě, pozorujeme ty pasoucí se koně, když on najednou povídá:
“A k čemu je vlastně máme?”
Ti koňové tady jsou na dožití. Prostě vysloužilí staroušci, kteří by asi jinak šli na jatka. Už jsou k ničemu, k nepotřebě. Prožívají si tady u nás na zahradě svůj důchodový věk.
“Jen tak”, odpovím, a dodám: “Copak nevidíš tu krásu? Ten super relax?” Pohled na koně je totiž úžasný.
“Nestačily by rybičky v akváriu?” Odpoví on, můj muž, zamyšleně.
Možná, bléskne mi hlavou. Ale asi by to nebyla taková prdel…
Jednoho dne, když jsou oba vysloužilí koňové, on a ona, vypuštěni do našeho ostatního zahradního prostoru, slyším, jak ona divoce řve, řehtá, běhá po dvorku vyděšeně sem a tam, jako v nějakém šoku.
Vyběhnu ven a hledám patrně toho, koho hledá i ona. Jsme na ten děs najednou dvě.
On, kůň, totiž nikde.
Kam se ztratil?
Kdyby to šlo, řvala bych strachem o něj stejně jako ta kobyla.
Běhám s ní tedy po celé zahradě, když najednou mě napadne, že aha! Tam by mohl být.
A opravdu.
Ten kůň je zalezlý vzadu na zahradě mezi jabloněmi, hlavu skloněnou, a spokojeně si žere. Na její volání a ržání a řehtání a v podstatě zoufalý pláč nehne ani brvou. Je si sám svým vlastním pánem a teď má svá jablíčka a nechce být nikým rušen.
Přijdu k němu, docela ostře ho chytnu za tu jeho hřívu a řeknu mu pojď!
A on jde. Poslušně jako ovce.
Kobyla je očividně spokojená. Po zběsilém “lítání” a křiku je veta.

No, není i toto pravdivý obraz života?