Na konci

Jsme na konci cesty. Došli jsme až k cíli. Můžeme si třeba představit, že jsme došli na nějaký vrchol nebo kopeček. Pro někoho to mohla být pohodová cesta rovinkou, pro někoho naopak prudké stoupání.
V obývacím pokoji svítí vánoční stromeček, - už je po večeři, po vybalování dárků, nastala noc.
Noc, ve které se narodila láska.
Celý svět - tedy téměř celý svět, oslavuje v tyto dny toto narození - narození dítěte, které změnilo, spasilo svět. Ne nějakou bitvou, násilím, ale láskou.
Nepochopitelné se stalo skutečností.
A tak i my každým rokem vzpomínáme na to tajemno, ve kterém zazněla slova andělů: pokoj lidem dobré vůle.
Přeji ho, tedy ten pokoj, také vám všem poutníkům na této naší cestě.
Nebo už v jejím cíli.
Nebo na začátku?

Čekání

Tato noc je pro mne "Ježíškova" noc. Už léta, opravdu už léta, balím o této noci dárky. A přichází Ježíšek, sedíme spolu u jednoho stolu, povídáme si, vymýšlíme básničky na dárečky. Obvykle se k tomuto peče v troubě i vánočka, která provoní celý domek.
Taková krásná předvánocční noc.
Zítra nás ještě čeká zdobení stromečku a Betlému.
A Vánoce mohou přijít.
A pak už zase nebudou.
Nejkrásnější je to čekání...

Vlastně vše v životě je neustálým čekáním. Jsme lidé na "čekané."  Čekáme. Život samotný je čekáním.
Na co vlastně čekáme?

Martinova husa je už dávno za námi.
Ušli jsme kus cesty....
Před námi je cíl - tajemný, krásný, kouzelný.
Vonící dětství, štěstím, láskou...
námi všemi.

Čím vám nejvíce voní Vánoce?

Tvář

Každá facka prý letí světem, pokud nedopadne na tvář, která jí odpustí.
Zvláštní věta. Zvláštní představa.
A otázka - proč jako?
Proč facka letí, střídá a dopadá na tváře, a svůj let dokončí jen tam, kde je jí odpuštěno? Kde někdo řekne - tak jo, budiž, bolelo to, ale fajn, dál už nepoletíš, odpuštěno, zlo zničeno?
Lehce se to říká, těžce se to koná.
Vracet facky je docela fajn a máme k tomu přirozené tendence.
Říci jí -nevadí - je již o něčem jiném.
O čem tak asi?

Přání

Mívám občas prapodivná přání. Manžel se někdy opravdu diví.
Ale tomu z dnešního rána se patrně v očích mého muže nic nevyrovná.
Vánoce se totiž rapidně rychle blíží, a tak došlo i na mě - začala jsem uklízet. Protože Ježíšek nepřijde, pokud nebude uklizeno...
A tak uklízím. Likviduju ten vesmírný prach u nás doma, snažím se.
A večer - v noci - jsem při úklidu přišla na něco, co nutně potřebuji a co chci. Nejlépe ihned.
Univerzální štěrbinovou hadici Flexi clean k vysavači.
Nemohla jsem se dočkat, až ráno toto veliké přání, bez kterého už nemůžu dále žít (a uklízet) svému muži vyslovím.
Málem upadl do mdlob.
Ale vyhověl...
Objednal onu děsivě znějící věc přes internet.
Možná přijde do Vánoc.
Když ne do těch letošních, tak určitě do těch příštích....


Jaké bylo v dětství Vaše největší přání k Vánocům? Pamatujete si ještě?

Srdce

P. Teilhard de Chardin hovoří v jedné ze svých knih o štěstí v několika rozměrech:
a to jako o:
štěstí růstu,
štěstí lásky
štěstí adorace.
Jinými slovy být, milovat, děkovat.
Takže co je štěstí? Spočívá v tom, že si uvědomujeme, že jsme, že máme ten veliký dar zde na zemi prostě být. Pak v tom, že milujeme, že máme ten veliký dar lásky. A nakonec adorace - se skloněnou hlavou děkujeme za vše, co máme... i nemáme.
Takže štěstí je ukryto hluboko v nás. Máme ho na dosah. Netřeba ho hledat někde v dalekých krajinách. Nebo čekat, až odněkud přijde. Nepřijde. Ono už totiž je.
Kde?
V našem srdci.
Co nám brání k tomu, abychom byli šťastní?

Bude půlnoc.
Choulím se do Tvých myšlenek,
do tvého dechu

schoulím se pod deku
a budu nevěsta
na útěku

Štěstí

Co je štěstí?
Vědět, že jsme se všemi lidmi, které známe, v pohodě a v klidu.
Že není na světě člověk, kvůli kterému bychom prošli na protější chodník, než abychom se s ním setkali.
Mít čísté srdce.
To je štěstí.
Někdy se v noci probudím téměř s úzkostí, když se mi náhle vybaví některé situace kdysi dávno, které jsem nějak zkazila, kterými jsem někomu ublížila. A děsí mě to, jak hluboce se někdy naše i nechtěné nebo nevědomé křivdy na jiných zapisují do duše.
Štěstí je tyto myšlenky nemít... Tedy žít tak, aby nebyly.
Ve výchově dětí to platí dvojnásob. Nebo tisícinásobně... kolikrát bych něco vzala zpět, ale stalo se a nedá se odestát.
Co je štěstí?
Žít to, co žijeme, rádi a naplno.


V tomto týdnu už nebudu klást otázky "cíleně", ale už jen tak... pro štěstí :-)) a najdete je přímo v textu...

Gaudete

Dnes byla 3. adventní neděle, tzv. radostná, Gaudete. Na adventním věnci by měla dnes svítit svíčka v jiné barvě než jsou všechny ostatní, a to navíc v dost nezvyklé barvě pro svíčku - měla by být růžová.
Prožíváme v této předvánoční době zvláštní období, plné různých starodávných pověr a pranostik. Například prý můžeme předpovídat i počasí na celý příští rok pro každý měsíc. Víte jak? Podle dnů od svaté Lucie po Štědrý den. Jaké ty dny budou, takový bude v příštím roce celý měsíc. Jak bylo dnes? Deštivo, sněživo, chladivo, větrno? Tak takový bude měsíc květen. (13 - leden, 14 - únor, 15 - březen...atd...). Aspoň takto si to naší předkové předpovídali... a dost možná, že jim to i vycházelo.
Ale kdo ví, co nám příští rok přinese. A nejen z hlediska počasí...

Otázky dvacáté osmé - putovní:
Už jste asi unaveni, že ano? Vidím to podle počtu Vašich odpovědí, ale hlavně podle počtu přístupů na blog. Před kopcem otázek - a před Vánocemi - to je velký zápřah. Taky to tak mám.
Takže otázka zvláštní, vedoucí k cíli, těsně, tedy několik dní před vrcholem potřebná:
Co znamená odpustit? Platí, že odpustit znamená zároveň i zapomenout? Jak to vidíte Vy?
Je odpuštění příčinou radosti? 

Omlouvám se za včerejšek - nebyla jsem zde na příjmu.
Skládala a žehlila jsem oblečení pro miminko, které se má v nejbližších dnech narodit.
Budu opět babička.
Skvělý pocit...
A mám s tím spojenou otázku v sousvislosti s dítětem. ..


Otázka dvacátá sedmá putovní: 
Jak rozumíte definici dítěte C. G. Junga?

Na věky (?)

Přiznám se, ale aby to neznělo moc pateticky - mám ráda tento život, tento svět.
Mám ráda rána, kdy kokrhá náš kohoutek, koťata se drápou po okně v tušení blízké potravy,
koně zaržávají ve stáji u nás ve stodole,
ptáci na bidýlku v naší jídelně si něco špitají

a možná nějaká zatoulaná myš nám rejdí ve spíži
a venku nad zahradou krákorá hejno vran (nebo havranů?)

A děda, můj otec, vaří ranní kávu k naší společné snídani.

Ano, mám ráda tento svět, a slovy Komenského, chtěla bych ho takto i na věky...

Otázka putovní dvacátá šestá: 
Putujete tímto světem rádi? 
A dotěrná otázka: chtěli byste toto takto na věky? (Napadlo vás to vůbec někdy? :-))

A otázka pro kočku: 
Už pečete vánočku?

Maminko,
už zase budou Vánoce
kolikáté bez Tebe
a přesto s Tebou

s Tichou nocí
kterou tenkrát hráli
na hřbitově
na rozloučenou

Od té doby,
již kolik let
se jinak
tak jinak
točí svět

ta, co nosí světlo

Dneska mají svátky všechny Lucie. 

Pro mne je toto období docela smutné. Čas prý vše hojí, ale jsou věci a události, které se nezhojí snad nikdy.

Před více než  třiceti lety jsme v tento den, na svátek Lucie, doprovázeli na náš místní hřbitov naši maminku.

Na její svátek. 

Zrovna to vyšlo na svátek Lucinek. Té, co dává, nosí světlo.

I ona jím byla. 

A uhasla.

Jsou věci, které nejdou chápat....

Dnes bez otázek...

Kudy chodím

Ptám se na všechno, kudy chodím. Řekl prý kdysi F. M. Dostojevkij.
Taky se pořád, kudy chodím, na všechno ptám. Samozřejmost věcí a života mi připadá nesamozřejmá. Což je mimo jiné také podstatou filosofie.
Mrzí mě, co mrzí, štve mě, když je něco, čemu nerozumím.
A že toho není málo!
Navíc, když si připadám, že vlastně nerozumím ničemu...


Otázky dvacáté páté:  než se dostaneme k vrcholu našeho putování, ráda bych vás vyzvala opačně: Je něco, na co byste se rádi zeptali vy mne?
Znáte výrok F. M. Dostojevkého o ráji v člověku? Jak mu rozumíte?

pojetí duše

Mám svou malou nefeš
klidně se s ní potěš
když chceš

mám svou malou dušičku
(dej si pozor, mužíčku)

mám velikého ducha
srdce mu však puká

v noci na strom vzlétnu si
a hulákat budu na lesy

jak jdem tímto světem

Jak jdem tímto světem, uniká nám, v čem se pletem....
zpíval kdysi Karel Zich.
Jdeme tímto světem a uniká nám nejen to, v čem se pletem. Spousta věcí nám uniká.
Uniká nám čas.
Možná nám uniká - v tomto světě - i naše duše. Duše vůbec unikají rády.
Mi unikají nakonec i ty otázky.
Mám téměř pocit, že jsem se vás na nic podstatného ještě ani nezeptala :-))

A už bychom měli pomalu docházet do cíle.

Otázky dvacáté čtvrté: 
Jak je na tom Vaše duše?
Je Vaše duše tíhnoucí spíše k řeckému, nebo k hebrejskému, nebo k slovanskému pojetí? 
Nebo k nějakému jinému?
 (nápovědu k těmto otázkám najdete v dalším příspěvku)

Dnešní putovní, už dvacáté třetí otázky:

Jak chápal pojetí zla C. G. Jung?
A jak P. Ricouer?
A jak Vy?

Věci ukončené

Mám ráda věci ukončené.
Ale teď před Vánocemi je to fakt veliký problém. Třeba s úklidem.
Kde se bere, tu se bere, pořád odněkud padá jakýsi prach.
Setřu prach z nábytku, vyleštím skříně, a spol., dám to vše do pořádku a řeknu si: hotovo.
Vytřu podlahu, schody, umyju okna, okenní parapety a: hotovo.
A ono nic.
Prach si odněkud furt padá a padá.
Zametám a zametám, a dívám se na znovu zmařenou práci... a zoufám si.
Kdo si zoufá, ten prý ještě doufá.
Ale v co?
Že ten prach odněkud z vesmíru, že ten hvězdný prach, jednou ustane?
To by nastal konec světa.
A o ten nám přece nejde.
Takže v rámci záchrany tohoho světa uklízím, a utírám prach, šťastná, že ještě můžu.
Protože díky tomu víme, že žijeme.
Že ještě není "ukončeno." :-)

Můj hrdobec

Zlo.
Jak se mu vyhnout?
Věřím, že člověk je ze své podstaty dobrý, jinak by nebyl člověkem. Ale také dobrý člověk má, může mít "potenci" ke zlému.
Bojím se svého vlastního zlého. Špatných, nedobrých myšlenek. Své vlastní schopnosti ublížit.
Ach jo.
Kutálím si před sebou svého zlého hrdobce...

Otázky putovní dvacáté druhé:
Také kutálíte?
A jak z hlediska možnosti zlého vnímáte a chápete dvojí naivitu?

A otázka pro kočku: 
Jak chutná hrdobec? Byl by dobrý k snědku? :-)
A otázka na okraj: Kde jste? Už nemáte sílu kutálet se putováním? :-))) 
Je putování jen pro "odolné" kočičky?

Silná trojka

Chtěla bych dnes ještě vzpomenout na nedávného Mikuláše. a trošku se zamyslet.
S Mikulášem chodívají nejen andělé, ale také čerti. Čertíci.
A straší děti. Hlavně ty nehodné. Aspoň to tak bejvávalo.
A tak dobro vždy doprovází také to, co dobrem není, co je jeho opakem.
Dobrotivý obdarovávající Mikuláš, nebeský anděl a pekelný čert.
Silná trojka. A skoro se zdá, že patří tak nějak k sobě.
I když... docela nelogicky, nezdá se vám?


Otázky putovní už dvacáté první, velice vážné: 
Čert je symbolem něčeho nedobrého, téměř zlého.
V čem spočívá zlo? Co je zlo?
Jaké mohou být příčiny zlého chování? (nápověda - podle Teilharda de Chardina). 

Logika

Některé otázky se dokonce opakují.
Mohli jste si povšimnout, že i v tomto putování se tak nějak "točíme" kolem některých otázek pořád dokolečka.
Protože nedávají spát.
A dnes se zeptám opětovně - neděste se.... na logiku srdce.


Otázka dvacátá: 
Jak souvisí čtvrté Boží přikázání z Desatera s pojmem logika srdce?

Otázka pro kočku:
Jak může být "nelogická logika" srdce logická? 

Otázky

Klademe si otázky. Vlastně už od útlého dětského věku.
Co to je? Proč to je?
Jak to je?
Za co to je?
Život jako takový je vůbec plný otázek.

Také se ráda ptám. A docela často. Nakonec - je to tak nějak i část mé profese.
Toto naše putování je toho vlastně i důkazem.
I když...
kdo ví.



Otázky putovní devatenácté: 
Která s prozatím položených otázek se Vám osobně zdála být nejtěžší? 
A která nejpříjemnější? 
A, skutečně se na to odvážím zeptat, která nejhloupější, neřku-li nejblbější? :-))

za zimních nocí

Vzpomínám na ty večery.
Na okno v kuchyni jsme s bratrem a sestrou položili talíře. Těsně před usnutím.
A ráno na těch talířích byly pomeranče, jablka, ořechy, perníčky, čokoládky, banány, a někdy i uhlí a brambory.
To v noci přišel nadělovat Mikuláš.
K nám nikdy "osobně" nechodil. Ani čert či anděl.
Jen nějakým zvláštním, tajemným způsobem přicházel za zimní mrazivé noci, uložil své dary k nám na okenní parapet a zmizel.
Byla to krásná doba, maminko. Plná kouzel, tajemství, tajemna, očekávání.
Děkuji.

Ta úžasná, nepochopitelná věc

Láska. Ta úžasná, nepochopitelná věc.
Nastoupili jsme teď - jako lidstvo, protože Vánoce jsou "všelidské", všude na světě - cestu očekávání příchodu lásky.
Nepřestává mě to udivovat, že jsme si jako lidé tak nějak téměř globálně osvojili tak nádherný zvyk vždy koncem roku. Slavit Vánoce. A posléze vítat nový rok až po těchto krásných svátcích.
Věříme v lásku. Sice nikdo asi až tak moc nevíme, co to vlastně je, ale věříme tomu. (?)
Je dobře, že ji máme. Že nás potkává. Že se s ní sektáváme. Že je.


Otázky již osmnácté putovní: 
Jaká znáte pojetí lásky podle M. Schelera? Vyberte si jedno z nich a svými slovy vysvětlete...
Proč je láska úžasná, nepochopitelná věc? Je-li... - možná máte jiný názor...

tak už je to tady :-))

Máme prosinec, první adventní neděli za sebou, vzhůru k Vánocům.
Ale ještě nás čeká zítřejší Barborka, pak Mikuláš, Lucie....
Prosinec je prostě takový hektický. A má své zvláštní kouzlo.
Po Kateřině a Ondřejovi. V minulosti byla všechna tato mnou vyjmenovaná jména spojena s určitými tradicemi, zvyklostmi. Lidé prostě žili tak nějak jinak.
No jo. Taky žijeme. A i naše doba má něco do sebe.
Prostě je krásné být na světě, ať to je kdykoliv.


Otázky putovní sedmácté:
Líbí se Vám teorie P. Teilharda de Chardina o chuti žít? (nápovědu najdete ve skriptech).
Máte nějakou svou vlastní teorii, jak získat chuť k životu?
A co dvojí Schweitzerova dvojí naivita? Je dobré být naivní?

Otázka pro kočku:
Co ten pán, proč dětem dává nějakou punčošku?