30. 10. 2011

Jen tak

Hm, napsala jsem před několika léty sbírku básniček. Tak tady jednu přidávám, snad někoho z vás potěší:


Tělo mám staré

Tělo mám staré
snad několik
stovek let

mám tělo veterána

mám tělo
stařeny
seschlé
ze vzpomínek

a chladná již
bývají má rána

mám tělo ženy
smutné
z prošlých let

však někde uvnitř
neustále zpívá
ta malá holčička
koblovská
maminčina

neumírající
navždy živá


Dušičkově

Máme dušičkové ráno. Svátek je sice až v úterý, ale hřbitovy jsou krásnými zahrádkami už teď.
Chodím tam nerada.
Ti, co už umřeli, žijí v mé mysli, srdci, duši pořád, a tak mi je někdy zatěžko uvědomit si, že - jsou někde tam, kde nevím, kde. A jestli vůbec.
Ale - včera jsme šli s manželem po létech na hřbitov úplně sami. Žádné z dětí není doma, zůstalo to jen na nás dvou.
A tak mě napadlo, jestli někdy někdo vůbec někdy zajde na můj hrob, až ho budu mít.
Zatím bych ho mít nechtěla.
Ale třeba jednou, až ho mít budu, tam někdo přijde zapálit svíčku na znamení, že mé světýlko v něm ještě hoří. Že pro něj jsem ještě živá. Neumírající, nezemřelá.
Divný svět mezi životem
a se smrtí.

27. 10. 2011

Procházka

Dovlekla jsem se dneska z práce, celá šťastná, že si chvíli lehnu po tak náročném dni. Ale než jsem stačila cokoliv říct, a sníst, byla jsem zaúkolovaná ke zcela jiné činnosti.
Nechceš jít na procházku? Zeptal se mne syn.
Poprvé v životě.
Drobet mne to šoklo, a tak jsem jen hlesla, že ano a otočila se ve dveřích.
Chvíli po té jsem dostala do rukou ohlávku a vazák, po mém pravém boku si to vykračoval kůň, a šli jsme. Na procházku. No co by. Někdo chodí s manželem, někdo s přítelem, někdo se psem a já s koněm. Tedy s kobylou.
Byla to zajímavá zkušenost. Šly jsme bok po boku, ona pořád hlavu spíše přede mnou, a to ji má mít za mnou, takže jsme se pořád tak nějak handrkovaly, která z nás koho vlastně vede.
Chvílemi jsem vyhrávala. Ale byly to jen slabé chvilky.
Když asi po hodinové procházce zacházela ona do boxu, sesypala jsem se k večerní Ulici. Ona kobyla projitá, já dobitá.
Taky možnost.

24. 10. 2011

Mám, dám

Ach jo. Chtěla bych být bohatá. Abych mohla rozdávat.
K tomuto závěru jsem přišla po té, co asi 3 roky prosím o peníze na záchranu kulturní památky, kostela.
Ten kostel dnes stojí, dá se říci, na periferii Ostravy. V opuštěném místě, téměř sám.
Nevím, jestli to je normální, ale mám tu stavbu ráda. Jsem zamilovaná do architektonické stavby. Možná to je drobet úchylné :-), že jo. Ale mnohému mne naučila. Už jen tím, že je.
To místo a jeho okolí bylo kdysi plné života, dětí, mladých lidí. Vedle poblíž stály hned dvě základní školy. K tomu papírnictví a hračkářství, zelenina, obuv, poblíž i kino, knihovna, knihkupectví, textil. Dnes tam není nic. Jen ten kostel, postavený podle skici H. von Ferstela a M. Schwedy, významných vídeňských architektů konce 19. století.
Jeho smutná věž, svědek dávných časů, je vidět z dálnice i z ulice Bohumínské, po které denně jezdím. Denně kolem něj projíždím. A dávné časy se mi oživují ve vzpomínkách, stejně jako milovaní lidé, kteří zde byli, a už nejsou.
Kdybych měla hodně peněz a nemusela se o ně prosit, vybudovala bych tady v okolí celý živý areál pro potřebné. A ty, co by zbyly, bych dala těm, kdo by chtěl. Potřebujete peníze? Mám, dám.
Dobrá myšlenka, že jo. Otázka je, jak k nim přijít....

21. 10. 2011

Někdy

Někdy nás lidi okolo nás pěkně vyvedou z míry. Vyhodí z kontextu.
Někdy se tak nějak z kontextu "vyhodíme" sami. A obviňujeme přitom druhé.
A někdy nás z kontextu "vyhodí" sám kontext.
Seděla jsem včera do noci u počítače a na stole vedle něj spala naše britská kočka Lily.
Mohlo být krátce po půlnoci, když najednou chytla balanc - vyhodila se z kontextu - a padala ze stolu za ten počítač.
Vykuleně na mne hleděla, co to jako dělám, když se ještě ze všech posledních sil držela pacičkama za okraj stolu, s pohledem upřeným na mne, než spadla docela.
Vyletěla zpoza počítače a vyčítavě, naštvaně mňoukala a dávala mi jasně najevo, že vinna za její pád jsem jen a pouze já.
Snažila jsem se ji vzít do náruče a dát zpět, ale uraženě hupsla na klavír a už si mě nevšímala.
U té kočky mi to zase až tak nevadí, že mě obviňuje za to, zač nemůžu.
Ale někdy to je tak v životě i mezi lidmi.
A tohle mě občas "vyhodí" z kontextu. Že kočce snáz vysvětlíte,
co lidem někdy ne.

k pozvání na benefiční koncert

To byste neuvěřili, co to dá práce, umístit sem níže přiloženou pozvánku. Text měl být v tom obrázku, ale nějak se mi ztratil a pak se posouval nahoru dolů a pryč a zpět...
Ach jo.
Jinak ten obraz znamená Vítězství a je od autorky art.maya - adresa webových stránek je přiložena v pozvánce.
Mám z takových akcí vždy hrůzu, protože je organizuji téměř sama a pak dny před oním dnem nespím a nevím, co bych ještě pro zdárný průběh mohla udělat a na co jsem třeba zapomněla... a bojím se, jak to dopadne.
Tak pokud budete moci, nezapomeňte přijít, koncert bude nádherný.

pozvání na benefiční koncert


























Zveme Vás
na benefiční koncert paní
Evy Dřízgové – Jirušové,


sólistky opery moravskoslezského divadla, držitelky Thálie
dne 23. 10. 2011 v 17. 00 hod
v kostele sv. Františka a Viktora v Ostravě – Hrušově
vstupné dobrovolné
Součástí koncertu bude výstava
obrazů Artmaya
(http://www.artmaya.cz/)
s možností jejich aukce ve prospěch kostela


Těšíme se na Vás

16. 10. 2011

Naplno a bezčasově

Někdy máme pocit, že žijeme naplno, a ono nic.
Byla jsem někdy v půlce dubna jako lektorka kursu někde na chatě Troják, v krásném prostředí hostýnských vrchů (?). V tomto týdnu jsem tam byla opět. Mezi dubnem a říjnem uplynula dlouhá doba, vlastně ještě kus jara a celé léto. Co vše se od té chvíle stalo a přihodilo.... Ale já měla pocit, jako kdybych tam byla včera. Jako kdyby včera byl ten duben, kdy jsme byli jako by na počátku toho, co teprve bude.
Zarazilo mě to. Protože nemám pocit, že by mi život proklouzával mezi prsty. A stačí vrátit se na jedno místo, a ano - proklouzává.
Čas prý není. že žijeme v čase je jen naše domněnka, pomocí které si pomáháme orientovat se v něm. Přiznám se, že nikdy jsem toto zase až tak nechápala.
Dnes je venku chladno a mrazivo. A prý na obzoru Vánoce.
Bezčasově....

11. 10. 2011

bezdomovci

Jdu si tak večer z práce, směrem od tramvaje na trolejbus. Na lavičce sedí dva bezdomovci, kolem nich jdou dvě mladé dívky a jedna něco nevhodného, jako fuj, to je humus, prohodí směrem k nim, a jdou dál. Jednoho z těch bezdomovců to rozčilí a křičí za ní, že jí se může kdykoliv stát něco podobného, a ani nebude vědět jak...
Mlčky projdu kolem a pak mě něco napadne, otočím se a jdu k nim. Tedy k těm dvěma bezdomovcům.
"A chtěli byste nějak pomoc? Stojíte vůbec o to?" Zeptám se a ten jeden na mě udiveně pohlédne, usměje se a odpoví: "A jak byste nám chtěla pomoct, paní Prokešová?"
V té chvíli se mnou trošku otřáslo, že mě zná jménem... a já jeho ne.
Chvíli jsme tam postáli.
Nevím, odkud mne zná, nevím, jestli se známe.
Ale byl to divný pocit...

9. 10. 2011

čekání

Jdeme Prahou. No jdeme, spíše jí prolétáváme. Neustále jsi někde přede mnou a já jen dobíhávám. Nestačím.
A tak se zastavuji a jdu loudavým krokem. Prohlížím si každý výklad a za tebou už nespěchám. Vypadám, že jsem uražená a naštvaná. Ne. Jen jsem "našla" sama sebe a zvolila své tempo, ne to tvé.
A kupodivu, to ty se najednou zastavíš a čekáš. Čekáš, a na mě! Je to krásný pocit tvého čekání. Přicházím pomalým krokem až k tobě a oba se usmíváme.
Není důstojné člověka plazit se za druhým s vyplazeným jazykem. Je důstojnější jít svou cestou a svým tempem.
Nejen procházkou Prahou či jinými městy, ale také životem.
Náš život si to totiž zaslouží.