Na naší zahradě se pasou koně.
Mívali jsme doma v době dětství mých
dětí spoustu různých zvířátek. Od křečků, ptáčků, psů a koček a další havěti,
nyní až po koně.
Někdy tak přemýšlím, kudy by to mohlo
pokračovat dál.
Sedíme s manželem na zahradě, pozorujeme
ty pasoucí se koně, když on najednou povídá:
“A k čemu je vlastně máme?”
Ti koňové tady jsou na dožití. Prostě
vysloužilí staroušci, kteří by asi jinak šli na jatka. Už jsou k ničemu, k nepotřebě.
Prožívají si tady u nás na zahradě svůj důchodový věk.
“Jen tak”, odpovím, a dodám: “Copak
nevidíš tu krásu? Ten super relax?” Pohled na koně je totiž úžasný.
“Nestačily by rybičky v akváriu?” Odpoví
on, můj muž, zamyšleně.
Možná, bléskne mi hlavou. Ale asi by to
nebyla taková prdel…
Jednoho dne, když jsou oba vysloužilí
koňové, on a ona, vypuštěni do našeho ostatního zahradního prostoru, slyším,
jak ona divoce řve, řehtá, běhá po dvorku vyděšeně sem a tam, jako v nějakém
šoku.
Vyběhnu ven a hledám patrně toho, koho
hledá i ona. Jsme na ten děs najednou dvě.
On, kůň, totiž nikde.
Kam se ztratil?
Kdyby to šlo, řvala bych strachem o něj
stejně jako ta kobyla.
Běhám s ní tedy po celé zahradě, když
najednou mě napadne, že aha! Tam by mohl být.
A opravdu.
Ten kůň je zalezlý vzadu na zahradě mezi
jabloněmi, hlavu skloněnou, a spokojeně si žere. Na její volání a ržání a
řehtání a v podstatě zoufalý pláč nehne ani brvou. Je si sám svým vlastním
pánem a teď má svá jablíčka a nechce být nikým rušen.
Přijdu k němu, docela ostře ho chytnu za
tu jeho hřívu a řeknu mu pojď!
A on jde. Poslušně jako ovce.
Kobyla je očividně spokojená. Po
zběsilém “lítání” a křiku je veta.
No, není i toto pravdivý obraz života?
Žádné komentáře:
Okomentovat