11. 8. 2016

Procházka

Vracíme se s manželem z dovolené. Z překrásné pláže u moře.
K našemu autu v centrální garáži ale musíme vystoupat tak asi 3 km do prudkého kopce.
Muž se vleče s dvěma velkými taškami, já za sebou táhnu dva kufry.
Je letní parné dopoledne, slunce jen praží a konec stoupání je v nedohlednu.
Každou chvíli odpočívám a snažím se to vydýchat.
Ve chvíli, kdy si myslím, že už asi fakt nedolezu, a garáž i s autem
a všechno je mi fuk,
zeptá se mě najednou ten dobrý muž:
"Co říkáš, půjdeme ještě na procházku?"
Zakřičela jsem na něj něco v tom smyslu, že pokud dolezu tam kamsi nahoru
a neumřu, tak ano, možná půjdem.
"Proč na mě křičíš?" Zeptal se nevinně a překvapeně.
I přemýšlela jsem pak o smyslu těchto slov
a také o myšlenkových pochodech mého muže...

Ta procházka byla super. Se zastávkou na ledovou kávu... chutnala úžasně.

2 komentáře:

Adam Mikula řekl(a)...

Zenske jsou zvlastni, ze? 😎

Miriam Prokešová řekl(a)...

Muži ještě víc :-))