Máme léto. Ještě pořád.
Vždycky na začátku školního roku, tu prvotní dobu po prázdninách, na mne padá smutek.
Taková ta nostalgie z toho, že něco končí, něco začíná.
Ano vím, básníci a filosofové a vůbec i tak všeobecně lidé to někdy berou s nadhledem a s veselou myslí. Tak jako všechno a všechny změny v životě.
Být otevřený všem změnám - i těm pravidelným - a zároveň zakotven v tradici a přijímat vše nové, co přichází.
Ten můj milovaný Komenský, představte si, našla jsem teď u něj větu, které jsem si nikdy nevšimla (a to jsem ji dokonce už i citovala).
Víte, jak nazval tento pán, který všechny strasti a útrapy a nástrahy svého života podle nás s takovou lehkostí a patrně optimismem snášel?
Tak podle něj byl svět: pochmurným chaosem temnot.
Představte si. Jak tato slova k němu téměř nesedí.
O škole však mimo jiné také říkával, že by to měla být "líbeznička."
Škola jako líbeznička v pochmurném chaosu temnot.
Ještě že máme pořád to léto...
Žádné komentáře:
Okomentovat