Musím se usmívat.
Povídala jsem si s kamarádem, byl to takový ten telefonní hovor po dlouhé době, ve kterém jsem mu vyprávěla všechny "útrapy" svých posledních dnů.
"Útrapy" píšu v uvozovkách, protože si sama uvědomuji, že mé útrapy vlastně až takovým děsivým utrpením nejsou...
jsem relativně zdravá, mé nejbližší okolí taky, mám kolem sebe lidi, které mám ráda a oni možná i mne, mám práci, která mě baví
a vůbec spoustu věcí "mám." A vím, že jsem.
Není třeba smutnit. I když si nás ten smutek často najde sám. Potvůrka jedna.
A tak chci větu svého dobrého přítele předat i vám všem, kdo přicházíte na tento blog. Samotné mi hodně pomohla a pomáhá. Moc mu za to děkuji.
O jakou větu jde?
Hmm, o tuto:
"Mám se dobře, ale těžko to snáším!"
Takže pojďme, a snášejme :-))
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat