"Takový je život lidí. Několik radostí, velice brzy smazaných nezapomenutelnými žaly...", napsal ve své knize Jak voní tymián spisovatel a dramatik Marcel Pagnol.
I když ta věta zní velice přesvědčivě, myslím si, že tomu tak není - těch několik radostí, které v životě zažijeme - zažíváme, nám nikdy žádné žaly a smutky ze života nevymažou. Nemají tu sílu. Dokonce naopak - prožité radosti se stávají časem jakýmsi pomyslným štítem proti úzkosti.
Vracela jsem se dnes krásným ránem vláčkem z jihu Slovenska sem k nám nahoru, do Ostravy. Pozorovala jsem krásnou krajinu tam někde venku za oknem...
a padl na mne podivný smutek.
Všechno končí, neustále něco začíná, a pořád dokolečka dokola. I ta města, vesnice, krajina má svou historii, své lidi, svůj příběh. Všichni vlastně tvoříme příběhy. Příběhy života, světa, lásky, bolesti - prostě toho všeho. (Čeho vlastně?)
Otázky dvacáté druhé, vzpomínkové:
Jsme, my lidé, skutečně utkáni ze svých smutků a vzpomínek? A pokud souhlasíte, co to znamená?
Z čí teorie a myšlenek to vychází?
Má s tímto nějakou spojitost třeba Babička Boženy Němcové nebo přímo samotná Božena Němcová? :-) Pokud ano, jakou?
A otázka osobní, dobrovolná: Hledáte (nacházíte) v sobě to dítě, kterým jste kdysi byli? A opět - pokud ano, jaké to dítě je? Uměli byste ho popsat?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
2 komentáře:
Děkuji za pěkné putování, člověka to donutilo se nad sebou zamyslet.. Mnohdy přemýšlet jinak než běžně. Není správná ani špatná odpověď, každý to cítí a vidí jinak. :)
Taky moc děkuji. Jen doufám, věřím, že poutníci pochopili, že šlo právě o toto, o samotnou pouť jako takovou, o zamyšlení, zastavení, o tu cestu, ne přímo o výsledek :-))
Moc se těším na další odpovědi, postupně všechny pročítám, a někdy je to fakt počteníčko:-)))
Děkuji, mp
Okomentovat