Být poutníkem.
Vzít si na ramena svůj tlumok... jak říká ve svém díle Homo viator Gabriel Marcel.
Být "homo viator", být se svým tlumokem putujícím na cestě.
Co si v tom tlumoku asi tak neseme?
Věci pro nás vzácné, potřebné; to, co chceme mít stále s sebou.
I na cestě tam za oblaka.
Také filosofie je cestou za oblaka toho, co máme na dosah.
Jako kdyby oblaka na dosah byla.
Ono vůbec všechno na světě je na dosah a zároveň není.
Proto je někdy tak smutno na světě...
Otázky třetí, možná trošku absurdní:
Představte si, že si balíte své tlumoky na naše putování filosofií.
Co jste si vzali na cestu?
Myslíte si, že je někdy smutno na světě? (A mělo by být?)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
2 komentáře:
Zamýšlím se nad otázkou, zda je smutno na světě, mělo by být? Inspirujme se třeba René Descartesem, učencem s rozumem chladným a ostrým jako břitva: „Co je lepší, být vesel a spokojen z představy, že to, co člověk má, je větší a hodnotnější, než tomu ve skutečnosti je, a nevědět, co mu chybí, nebo o tom neuvažovat, anebo o tom více uvažovat a více znát, abych lépe poznal správnou cenu obojího a byl z toho smutnější… Když vidím, že znát pravdu představuje větší dokonalost než ji neznat, a to i tehdy, je-li v náš neprospěch, přiznávám, že je lépe být méně veselý a více znát.“............
Studentka Z. Blatoňová C19129
Na putování bych svázala do ranečku trpělivost, toleranci a empatii. A Zrcadlo, to abych nezapomněla , kdo jsem já sama.
Život může být smutný, ale jen dočasně. Člověk je přeci stvořený k tomu, aby dobro hledal a našel.
Okomentovat