A nejen na tlumok, ale také na boty, na boty nesmíme zapomenout.
Sbalím si na cestu své stařičké, ošoupané botky.
Vzpomínám, kdysi dávno - ach, dávno, dávno již tomu - smutně podotýkám s Boženou Němcovou,
v naší kůlně na zahradě, kde měl strejda svou dílnu, visely na zdi malé bílé dětské botičky.
To jsou tvoje, když jsi byla maličká, tvoje první botičky, - říkával někdy, když bafal z fajfky.
Takové malé bílé capajdy.
Vzal je čas, nebo nevím vlastně co, asi se už dávno rozpadly v prach.
Dnes vodívám svou vnučku do školky, a najednou, zrovna dneska, jsem tam u ní v šatní skříňce takové botičky viděla.
Co je to? zeptala jsem se.
A ta malá ani ne pětiletá střapulena mi odpověděla, no přeci moje botičky, když jsem byla maličká. Nechceš si je zkusit?
A pak rozvážně dodala: asi ne, už jsi stará, že, babičko.
Stará? Ne, nejsem stará, jen mi trošku jako tobě povyrostla nožička...
Otázky čtvrté, k zamyšlení:
Kam se ztrácejí naše botičky?
A napadá mě: Není náš svět plný bot a botiček?
A co na to Herakleitos a jeho pantha rhei?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
1 komentář:
Všechno se mění a nejenom velikosti botiček, ale bohužel i kalhot a šatiček :)
Jsem ráda, že jsem jiná než v osmnácti. Za posledních 30 let je přeci i naše republika docela jiná. Ne všechno dění můžeme ovlivnit, což je trochu pesimistické.
Okomentovat