Já vím, dějí se věci. Samé politické kauzy, krachující banky, a kdo ví co všechno. Jde to přese mne a vlastně i mimo mne, vlastně ani nevím. Něco člověka znepokojí, vystraší a vyděsí, něco jen nazlobí a pozvedne adrenalin. Ale nevžene slzy do očí.
Dnes ráno nepřišel na snídani. Asi pětiletý kocourek. Malého vzrůstu, se zvláštním tvarem hlavy a chytrým výrazem, skoro až nekočičím. Měli jsme se rádi. Když býval doma, ležíval na topení pod oknem nebo se rozvalil v křesle. Vítal se se psy a nejraději měl tu bílou velkou skříň, před kterou sedával, natahoval tlapky a když jsem ji otevřela, bezostyšně se do ní drápal. Lednička byla jeho velká kamarádka, a vždycky z ní něco dostal. Uměl se přitulit, pracičkou mi ohmatával obličej, když něco chtěl, nebo jen tak se čumáčkem přimazlívával v návalu své kočičí něhy.
Už to neudělá. Ráno na snídani už nikdy nepřiběhne a před ledničkou už nikdy sedávat nebude. Babí léto, podzim, zima a Vánoce a vůbec všecko bude již bez něj. Našli jsme ho - asi sraženého autem... a pohřbili u nás na zahrádce.
Škoda, že nevíš, Tarbíku, jak budeš chybět. Jak chybíš....
Žádné komentáře:
Okomentovat