Tak hlásím, že už jsem zpátky. S novou chutí do práce a do psaní.
Seděli jsme tak dneska s klukama na zahrádce a debatovali o tom, jak ty prázdniny a vůbec život fakt letí. A že to je hrůza.
A ten nejmladší si najednou vzpomněl na svou první třídu - dávno, dávno již tomu - a na paní učitelku. Jak měli povyprávět, kolik mají doma zvířátek, pokud nějaká mají. A on hrdě hlásil - my máme doma pět psů, sedm koček a jednu slepici! A paní učitelka, vida ten nesmysl, jej napomenula, že se určitě plete. Psy budiž, ale určitě máte doma na dvorku sedm slepic a jednu kočku, to sis spletl, že ano? Ne, trval na svém. A měl pravdu.
Byli jsme holt taková domácnost, že kromě psů jsme skutečně měli sedm koček a jednu slepici, která přežila i povodeň a nakonec na staré roky (bylo jí snad 15 let) nám odešla za jinými slepicemi k sousedům. U nás jí samotinké mezi těmi psy a kočkami bylo patrně smutno... tak nás dobrovolně nevěrnice nevděčná opustila. Hlas rodu se prostě nezapře ani u slepic. Jaký byl její konec v té slepičí společnosti, to ani nevím...
Ty mami, a kolik teď máme vlastně koček? No sedm, přece! A začali jsme je vypočítávat podle jmen. Čikitu, Macina, Achera, Monu Lisu, Marlenku, Ramonu a Lilly...
Na světě se vlastně na první pohled nic nemění.
A zdá se, že snad jen ta jména koček jsou časem jiná, zatímco podstata zůstává z vnějšího pohledu nezměněna.
Není tomu tak...
Vše je jiné.
Vždyť kdyby nic, tak už i ta jedna jediná slepice
nám na dvorku chybí :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat