hlavně, když víme

Byla jsem v Paříži.
V pátek večer jsem se procházela vánočními trhy po Champs Elysées. Nádhera.
Před sebou Vítězný oblouk, za zády prosvícené horské kolo, za ním někde Louvre.... vlevo svítící Eiffelovka.
Jako kdyby v jiném světě.
U jednoho stánku, vlastně bílého svítícího malého domečku, prodávali také Češi. Koupila jsem si tam (za poslední 3 EURa) svařené víno. Došla jsem na výstavu Picassa, Matisse a Cézanna a po té se téměř doplazila do metra až nahoru k tomu Vítěznému oblouku a málem se rozbrečela nad schody v metru, protože jsem už vůbec necítila nohy.
V sobotu ráno, opět chodící, jsem se svižně prošla hřbitovem Pére Lachaise. K mé radosti jsem našla hrob Appolinaira, Wilda, Piaf, Rossiniho, Musseta, Prousta a dalších... a měla jsem pocit zvláštního setkání.
A zároveň jsem nemohla nepřemýšlet o životě a o smrti a o tom, k čemu tady jsme. A jak jednou všichni skončíme.
V noci mě přivítala světla Ostravy.
Paříž je nádherná.
Ostrava taktéž.
Na světě je krásně, ať jsme kdekoli.
A hlavně, když víme, proč...