Procházka

Vracíme se s manželem z dovolené. Z překrásné pláže u moře.

K našemu autu v centrální garáži ale musíme vystoupat tak asi 3 km do prudkého kopce.

Muž se vleče s dvěma velkými taškami, já za sebou táhnu dva kufry.

Je letní parné dopoledne, slunce jen praží a konec stoupání je v nedohlednu.

Každou chvíli odpočívám a snažím se to vydýchat.

Ve chvíli, kdy si myslím, že už asi fakt nedolezu, a garáž i s autem
a všechno je mi fuk,

zeptá se mě najednou ten dobrý muž:

"Co říkáš, půjdeme ještě na procházku?"

Zakřičela jsem na něj něco v tom smyslu, že pokud dolezu tam kamsi nahoru
a neumřu, tak ano, možná půjdem.

"Proč na mě křičíš?" Zeptal se nevinně a překvapeně.

I přemýšlela jsem pak o smyslu těchto slov

a také o myšlenkových pochodech mého muže...

Ta procházka byla super. Se zastávkou na ledovou kávu... chutnala úžasně.