Vajíčka

Jako malá holka jsem vždycky v tuto neděli (nebo to bylo jen jednou?) chodívala s maminkou k jedné tetě a společně jsme malovaly vajíčka.
Nikdo z nich - tehdejších "malujících" - už nežije. Ani maminka ne.

Možná někde na jiném místě - dnes, v tuto chvíli - si chystá natvrdo uvařená nebo vyfouknutá vajíčka, vesele se směje a baví a tvoří a tvoří... vespolek se všemi těmi tetkami z mého dětství.
Nebo taky ne.
Co mě nemá - proč bychom také to, co děláme tady a teď, měli dělat i někde na věčnosti? (Je-li vůbec nějaká?)
Ale podle Komenského, když už nic, tak bychom se měli aspoň pokusit takto zde na zemi žít. Žít tak, abychom to, co máme, děláme, chceme, čím žijeme nyní a tady, chtěli mít takto navždy.
I ptá se ten náš moudrý pán: Nežijete tak? Ne? A proč? Co vám v tom brání?
Že by jen my samotní..?


Otázky už šesté, vajíčkově laděné:
Chtěli byste to, jak žijete nyní a teď, mít takto věčně?
Víte, proč se dávají šmigrustníkům vajíčka? Malovaná k tomu?
A co bylo dříve, slepice nebo vejce?
A co na to slepička kropenatka?