Úsměv i pláč duše

Já vím, v poslední době tady jenom pořád smutním

a bojím se, že bude hůř, protože venku začíná podzim, a ten je ve znamení umírání.

Ale tak mě napadá, všimli jste si někdy ve svých životech, že může být dvojí smích a dvojí pláč? Hledala jsem to někde v literatuře, hmm, a nenašla. Takže možná budu první :-)

Pokud jsme veselí a usměvaví, často jde tento úsměv ze srdce. Ze srdce, které se raduje, protože se mu daří, uspokojují se jeho potřeby, jak by řekl psycholog a pedagog. A pak je úsměv, vycházející z duše. To nám může být v životě hodně těžko, ale tak nějak to ustojíme, protože jsme celkově pozitivně a optimisticky naladění a smutek a pláč sice s námi drkotá, ale my se usmíváme, protože jinak to nejde...

Ale pak je také pláč srdce a pláč duše. Pláč srdce, to je pláč, vzlykot, vycházející ze zklamání, které nám působí či způsobil někdo jiný. Je v něm plno smutku a nepochopení z toho, proč nám někdo druhý ublížil nebo ubližuje.

A pak je pláč duše. To vzlykáme tak nějak na sucho, slzy se nespustí, je to čirá bolest, podobající se úzkosti, přicházející odnikud a z ničeho. Je to nepopsatelný pocit nejen smutku, ale něčeho temného, co nás obepíná. Je to prostě stav, kdy naše duše, nejen srdce, pláče -

vzlykotem, který vychází odněkud z hlubin nás samotných

a je neslyšitelný.

A můžeme se tomu bránit pouze oním úsměvem duše.

Tak se prosím usmívejme - plačící lidé kolem nás to potřebují :-)