Dušičková

Vrátila jsem se z konference z krásného prostředí smolenického zámku na Slovensku.

Cestou zpět do Ostravy jsem navštívila své příbuzné, a s nimi také, jak jinak v těchto dnech, hřbitov pod Kriváněm a domek, ve kterém kdysi žila stará mama a tata. A ve kterém dnes nikdo nebydlí.

Otevřeli jsme zrezivělá vrátka do zahrady. Do zahrady, kde již spadlé listí ze stromů odhalilo krásná jablka na stromech.

Do zahrady, kde život byl, ale nyní působila cize, smutně, osamoceně.

Taktéž to bylo s domkem.

Skříně, kredence, postele, ostatní nábytek - opuštěný, prázdný, sám.

Sedli jsme si do kuchyně, uvařili kafe, otevřeli stará alba s fotografiemi

a ti mrtví tam pořád byli s námi.

Prošla jsem se pak zahradou, plnou krásně zbarveného listí, a cítila tu lásku, která tady byla, ten život, který tady byl, dávno zaniklé hovory, smích, pláč, milování, starost, radost, bolest...

zavřeli jsme opatrně vrátka a odjeli.

Ten domek tam zůstal, i se svými sny a vzpomínkami. Sám.

Co po nás jednou zbude?

Každá láska, každá bolest, každý život jednou končí.

Co tedy zůstane?

Hroby a hořící svíčky? Květiny a věnce?

Věřím, že toho bude víc...