Hm, přišla jsem z práce. Plotna studená, zahrada nepokosená, okna jarně ještě neumytá, psi špinaví, kam se podívám, tam sama práce.
A to jsem z práce přišla. Zkoušela jsem. Šlo to, dalo se to. Ale byla to první "várka" asi z třista lidí a únavou jsem domů nedošla, ale téměř se doplantala. Na otázku svého muže, kde jsem jako byla, jsem radši neodpověděla. Neb odpověď by nebyla milá.
Jdu k počítači. Pustím si toho pána, teď už od jednoho studenta vím, že s tekutýma krystalkama (kde tak asi jsou?) a otevřu poštu. A tam dotaz za dotazem.
A tak jsem si uvařila kafe, sedla si před ty krystaly a koukám. Venku je krásně. Svět je krásný, a život je k žití vždy, i když se to někdy nezdá. Co je důležité? Možná jen tam to slunce na obloze, které za chvíli zapadne, aby ráno opět vyšlo. A bylo. A aby se v jeho světle žilo. Co jsou proti tomu zkoušky, starosti, naše strachy? Buďme rádi, že jsme ještě tady a teď. Že žijem.
Tak jdu na to. Na práci.
Plotna zůstane studená, okna neumytá, zahrada neposečená, psi špinaví... ale otevřu si tohu vabohu, abych vám, kdo ještě čekáte, napsala, že za zpoždění nemohu :-)
Ale že to všechno dohoním, protože jsem ráda, že jste, že se máme, že jsme.
A být a mít se a vnímat to, že nejsme sami - to je to nejdůležitější v životě.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
1 komentář:
Jste snad nejskvělejší člověk, kterého jsem dosud poznala. Všichni, jak píšete, už lezeme skoro po čtyřech, abychom tento rok zdárně zvládli a pak další a další. Je to možná to nejhezčí, co nás stále žene dál, pro další očekávání.
Dokážete svými řádky vlít do nás další energii, i když dnes po ránu ji máme někteří pořádně odčerpánu. Ale jak říkáte zase ráno vyjde sluníčko a máme možnost se radovat z každého nového dne a měli bychom si toho vážit. Kolik nám jich ještě zbývá, kdo ví.
Víme, že toho máte mnoho a proto do toho a stále čekáme na Vaše reakce.
Okomentovat