sv. Jan .....

možná trochu opožděně, ale jen tak pro radost:

Svátek sv. Jana je již od středověku známý jako den, kdy se rozhoří svatojanské ohně. Jak prožívali tento den lidé v našem (tedy moravskoslezském) kraji?

Svátek sv. Jana Křtitele byl i v našem kraji spojen s pálením ohňů. Jak však ve svých knihách vzpomíná H. Salichová (Kyjovice) i L. Hořká (Hlučínsko), spíše než „svatojanské ohně“ se tento zvyk, spojený se svátkem sv. Jana, pojmenovával poněkud prozaičtěji – pálení škrtaček.

Co to bylo páleno? Copak to byly, ty „škrtačky?“

Škrtačky byly metly, košťata, upletená z větviček z břízy. Tyto oškrtané březové metličky si podle H. Salichové děvčata uchovávala po celý rok, a když večer před sv. Janem chodili muži po dědině od chalupy k chalupě a sbírali je, říkaly jim – tu máš, aby lépe hořelo. Při zapalování svatojanského ohně, jinak připravené hranici z fůry roští, dřeva a otýpek, měly škrtačky nezastupitelnou úlohu.

Jakou?
Když se večer na sv. Jana setmělo, muži zapálili hranici, oheň se rozhořel a obyčejně se na tu podívanou dostavila celá dědina. Každý muž měl u sebe škrtačky, darované dívkami předešlého večera. Tyto škrtačky si od ohně zapalovali a chodili s nimi kolem ohně jako s hořícími pochodněmi.
Když oheň dohoříval, skákali přes něj a vyhazovali škrtačky nad hlavu, také je házeli obloukem do ohně.

A proč zrovna škrtačky? Odkud se vzal ten zvyk? Proč všechno toto, jaký to mělo význam?
Docela podstatný a zajímavý. Tzv. metla, tedy koště z březových větví, to totiž nebylo nic jiného než známý dopravní prostředek čarodějnic. Muži v tento večer pálili a vyhazovali do výše košťata čarodějnic – v podstatě šlo o jejich zahánění, odehnání, ty nebohé čarodějné ženy tak ztratily svůj dopravní prostředek a tak vlastně už ani nemohly ublížit, byly odehnány. Úroda, bohaté žně a zdraví lidí i zvířat tak bylo, aspoň po dobu léta, zajištěno.

Jsou s tímto dnem spojeny ještě jiné pověrečné rituály?
Myslíte proti čarodějnicím? Určitě. Například na Hlučínsku se v tento den věšely nad vchodové dveře domů zelené květinové věnce. Dveře chlévů také nebývaly ušetřeny – nad ně se věšel obyčejně pelyněk pravý, ten byl dokonce označován jako bylina sv. Jana, někdy jej nahradila majoránka. Tyto dvě byliny zaručeně vypudily čarodějnice ode dveří chlévů a dobytek tak měl klid od uhranutí, chorob nebo dokonce náhlého úhynu.

Rostliny měly podle lidí až takovou moc?
Ano, a svátek sv. Jana byl v tomto navíc hodně výjimečný. V tento den je totiž údajně kouzelná a čarodějná každá květina. Podle středověkých pověr mají dokonce všechny rostliny v tento den nadpřirozenou moc, jsou kouzelné.

Máte nějaký konkrétni příklad kouzelné moci nějaké rostlinky?
Třeba čekanka, rostoucí u polních cest. Pokud by se někdo chtěl stát neviditelným, stačí, když ji za naprostého ticha buďto v poledne na sv. Jana nebo o půlnoci odřízne u země zlatým nožem, a rázem se ten dotyčný skutečně neviditelným stane! Známý byl také žlutý Janův čarovný květ, který prý kvetl v horských lesích jen v noci na sv. Jana, objevoval se hodinu před půlnocí jen jako světýlko a ukazoval, kde jsou ukryty poklady. Avšak málokomu se to kdy podařilo, asi bych na to moc nespoléhala.

A co láska a kouzla? Láska není s tímto svátkem nijak spjata?

Ale to víte, že ano. Děvčata trhala před svatojanským večerem kvítí, pletla z něho věneček a ten pak přehazovala přes strom. Zůstal-li na stromě, věřilo se, že se děvče vdá v místě bydliště, přelétl-li strom, znamenalo to, že se vdá přes pole. Při pálení škrtaček někdy docházelo k házení věnečků. Mládenec házel přes skomírající oheň své dívce její věnečky, oba však museli být k sobě obráceni zády. Pokud je dívka chytila, bylo to předzvěstí, že půjdou spolu k oltáři. Vidíte. V podstatě záleželo na té dívce, jestli svůj vlastní věneček chytí, všechno to bylo vlastně „v jejích rukou“.

Také mohly dívky před svatojanskou nocí dělat do země tři dolíčky. Když pak v některém z dolíčku ráno našla brouka velkého (starého), dostala muže starého, byl-li brouk mladý, malý, mohla očekávat muže mladého.

A co nějaká pranostika nebo přísloví spojená se svátkem sv. Jana?
Mně se moc líbí pranostika přímo jako šitá z našeho kraje:

Na svaty Jan di, paskudna hospodynko, pod nove kobzole ležkum dlubať!

Nebo také jedna, předpovídající počasí:
Jaké počasí o Janu bývá, takové i Michal mívá.
A úplně na závěr – svátek sv. Jana a pálení svatojanských ohňů je ve své podstatě první letní svátek, spojený s nějakým rituálem, a to již od středověku. Tedy - Na svatého Jana otvírá se létu brána. Nezbývá, než léto přivítat a žádných čarodějnic ani ničeho jiného zlého se nebát...


Některé jiné svatojanské rituály
Před svatojanským večerem trhala děvčata kvítí (pro účinnost nejlépe nahá, ale nikdo je nesměl vidět), pletla z něho věneček a.. Také mohly dívky před svatojanskou nocí dělat do země tři dolíčky. Když pak v některém z dolíčku ráno našla brouka velkého (starého), dostala muže starého, byl-li brouk mladý, malý, mohla očekávat muže mladého.