Takové to pondělní ráno.
Probudíte se do nového dne, do nového týdne.
Probudíte se - a nic. Jako kdyby život ani nebyl.
Všechny ranní úkony uděláte tak nějak automaticky.
S pocitem zbytečnosti a marnosti, který už ani nevnímáte.
S množstvím práce, která se vykonat musí.
S horou starostí, která narůstá.
Prostě takové to pondělní ráno.
S radostí, která se někde ukrývá
a která se ještě ze svého spánku
neprobudila...
4. 11. 2013
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
3 komentáře:
A tak je to teď každý den! Vždyť místo dní jsou už spíše noci. A padla na nás tma, zima - a listí.
A pod tíhou deště choulíme ramena, tajíme dech - jako bychom se nějak šetřili, báli dlouhé zimy...?
Nebo jen docházejí baterky a čekají na dobití dlouhými zimními večery?
LenkaK
A co teprve ráno páteční,
tak nějak si je člověk vědom,
že pracovní týden končí
a radovat by se měl.
Leč ani dnes,
ani dnes,
stejně jako celý týden
se radost,
...neprobudila.
PetrB
Pondělní rána? Jsou stejná jako každá jiná. Mění se podle nálady člověka ne podle dní. Usmívám se v duši a je mi jedno jaký je to den.
Okomentovat