Kanárek a svědomí

Mám "ptačí" období. Přišla jsem předevčírem domů, a růžový kanárek na bidýlku neskákal ani nezpíval.. Dokonce ani po zaklepání na klec se vevnitř nic nehnulo. Zatrlo mi ve zlé předtuše - a opravdu, ležel chuděra na dně klece a nehýbal se.

Prý ho asi trefilo z dvou našich černých koček, nad kterými jsem se slitovala v těch uplynulých mrazivých dnech. Ta jedna, která má křivou tlamičku a je po srážce s autem bez přední nožičky dokonce na něj cenila - říkala dcera - svůj křivý zub, který jí trčí z tlamy, když mu seděla na kleci. Z toho by trefilo i tebe mami, kdybys byla kanárek...

No jo, no.

Pohřbili jsme jej. Prozatím do hlíny od krtince a zasypali jej sněhem. Ale tím to neskončilo. Ta prázdná klec mi nedělala dobře, navíc, když ve mně vyvolávala pocity viny.

Vytáhla jsem proto dnes odpoledne manžela do Teska. Úplně stejný růžovoučký tam skákal na bidýlku. Trvala jsem na svém. Koupili jsme ho.

Teď sedím u počítače. Kanárek je znovu tam, kde být má a je mi opět dobře na světě. Jako kdyby se nic nestalo. I temné svědomí z toho, že tamten bůhví proč nepřežil, je umlčeno. Vše je tak, jak být má...

Doufám, že tím mé smutné ptačí obdodí prozatím končí...