Podzim

Podzim.
Něco, co je pod - zimou. Taky by se to mohlo jmenovat před - zim. Ale to zní divně.
Čas před zimou je takový zvláštní. Plný jakoby umírání, které se proměňuje v krásu. Příroda je před svou "zimní smrtí" přece jen nádherná ve svých barevných odstínech i v hudbě listí.
Ano, říkám tomu hudba, protože když vám listí šustí pod nohama, to není jen tak. Je to hudba, kterou nelze nijak napodobit.
Stejně jako smutek a slzy, které si jdou z očí prostě jen tak v nenadálé bolesti z proměny času.
Podzim je totiž bolestně a přitom radostně smutný.
Smutek je totiž tím, díky čemuž víme, že jsme a že ještě žijeme. Bolest ze smutku je tím, co tak nějak sceluje naši osobnost. Pokud se nepropadne do beznaděje. A v naději je skrytá radost z toho, že nějaká naděje vůbec ještě je.
A podzim vždy v sobě naději uchovává, v podobě tušení jara.
Cítíte tu krásně hlubokou filosofii smrti a života v tomto malém zamyšlení se nad ročními obdobími?
Takže vstupujeme do krásně smutného podzimu s přídechem radostné naděje.
Užijme si to.