Sliby

Někdy přemýšlím, co vlastně znamená někomu něco slíbit.
Slibujeme občas vše, co se dá. A bohužel i to, co se nedá.
Slibujeme, že něco uděláme, nějak se zachováme, že my sami budeme jiní, lepší, nebo kdo ví....
Minulou sobotu jsem v roztržitosti připálila maso, které jsem dusila. Přišla nečekaná návštěva, tak jsem vyběhla ven a na to maso úplně zapomněla. Zůstal z něj černý škvarek. A větrali jsme ještě i v neděli.
A včera v sobotu jsem odcházela na celé dopoledne, a proto jsem už ráno vařila oběd. Od vrátek jsem se vrátila vypnout brambory, na které jsem - opět - zapomněla, a celá šťastná tím, že nic není zanedbáno, jsem odešla.
Ale zrada - polévku jsem nevypla. Ta si zůstala na plotně bublat dál. A to tak, až dobublala.
Když přišel manžel z práce, čekal na něj dým a hrnec v plamenech. Uf.
Slib mi, že už na to nikdy nezapomeneš!
Tak slibuju. Vědomě něco nemožného, protože jsou věci tak nějak mimo nás a zappmínání se vymyká vědomé kontrole. Ale pro klid doma raději slibuji.
A tak mne napadá -
kolikrát vědomě slibujeme nemožné?
A aniž to víme?