čekání

Jdeme Prahou. No jdeme, spíše jí prolétáváme. Neustále jsi někde přede mnou a já jen dobíhávám. Nestačím.
A tak se zastavuji a jdu loudavým krokem. Prohlížím si každý výklad a za tebou už nespěchám. Vypadám, že jsem uražená a naštvaná. Ne. Jen jsem "našla" sama sebe a zvolila své tempo, ne to tvé.
A kupodivu, to ty se najednou zastavíš a čekáš. Čekáš, a na mě! Je to krásný pocit tvého čekání. Přicházím pomalým krokem až k tobě a oba se usmíváme.
Není důstojné člověka plazit se za druhým s vyplazeným jazykem. Je důstojnější jít svou cestou a svým tempem.
Nejen procházkou Prahou či jinými městy, ale také životem.
Náš život si to totiž zaslouží.