Zvířátka.
Kdysi dávno jsem četla super humornou knížku O mé rodině a jiné zvířeně G. Durrella.
Po letech jsem ji znovu otevřela - a už tak humorná mi nepřipadala.
Zvláštní, jak na stejné příběhy nahlížíme s odstupem let jinak. Jak také na "děj" knih zůstávají pouze vzpomínky.
Najednou se mi zdálo, že ten jeho humor je prodchnut podivným smutkem. A po zahynutí asi tří zvířátek v průběhu tří stran jsem odmítla tu jeho knihu dál číst.
A teď si uvědomuji - volala jsem hned někdy ve dnech kolem Nového roku bratrovi, a on mě naprosto vyděsil, když v telefonu polykal slzy. Co se děje? Vyděsila jsem se."Ale, dívám se na film Hačiko, příběh psa...." - příběh psa, který 9 let čekal každý den na stejném místě na svého pána, který umřel... a tudíž se dočkat nemohl.
Jsou smutné příběhy plné našich blízkých přátel, zvířátek...
Život je vůbec plný smutku.


Otázky lednové čtvrté: 
Mají zvířata duši? A co o tom víte?
Jak to bylo ve vztahu ke zvířatům v historii? 
Co vás z této historie vztahu ke zvířatům nejvíce zaujalo?