Chvíle slávy

Hmm, musím se pochlubit. Zažila jsem chvíle slávy. Jeli jsme s manželem v limuzíně a zdravili lidi stojící na chodníku a mávající... Taky jsem jim mávala.
A nebyl to sen. Byla to skutečnost.
Chvíle slávy, která však nebyla moje a nepatřila mi. Jen jsem se k tomu tak nějak přichomejtla. Vzala jsem si člověka, který je pravnukem jiného slavného člověka. Tak ani jeho, ani moje zásluha. Slavný byl tamten předek kdysi před sto lety.
Ale ten pocit jásajícího davu byl superní.
Už dávno, vlastně nikdy ještě, jsem nezažila tento pocit.
Škoda jen, že mi ta "sláva" vlastně nepatřila...


Otázky třetí: 
Kdo jsme vlastně my, lidé?
Co chceme, kam jdeme, na čem nám záleží? Víte to?
Kdo jste?