Lízátko aneb nesamozřejmost samozřejmého

Hlídala jsem svou vnučku a vnuka.
A lízátko.
Bylo jen jedno. Nejprve si ho vzal starší vnuk, ale malá se rozbrečela, že je její. Tak jí ho vrátil.
Seděl ale celý smutný. Aby nebyl, nabídla jsem mu jiné lízátko, které bylo k mání. Ale ne. Předpubertální kluk chtěl zrovinka to, které spokojeně cucala ta malá (v předškolním věku).
A ta malá na má slova, že ten větší je smutný, mu to své lízátko prostě dala.
Řekli byste, koloběh života, koloběh lízátka.
Až na to, že se hned poté, co dobrovolně to lízátko oželela, aby bráška nebyl smutný, usilovně rozplakala.
Proč brečíš?
Já chci to lízátko....!
Tak proč jsi mu ho dávala?
No proto! Ale já ho chci!

Složitá jsou tajemství života. A lízátek.



Otázky druhé: 
Jak byste z vlastního pohledu a zkušeností vysvětlili onu nesamozřejmost samozřejmého? Má to nějakou souvislost s lízátkem?
Žijeme v samozřejmém nebo v nesamozřejmém světě? Jaký je svět, ve kterém žijeme?
Bloudíme dnes domem světa? (Čí je to výrok?). 
Znáte nějaké jiné výroky, charakterizující současný svět? Pokud se Vám nějaký obzvláště líbí, prosím, napište.