Zastavení dvanácté - kým jsem

Ano, kým jsem.
?
Podivná otázka.
Prý ji lidé začali řešit právě díky R. Descartovi. Tím, že nás uvrhl do samoty, každého do svého subjektu, vydělil z res extensa a upozornil na res cogitans. Od té chvíle je si člověk sám sobě tou největší otázkou.
Tvrdil to nakonec i sám S. Freud, když řekl, že největší otázkou pro Freuda je Freud sám.
Věřím mu to.
Ostatně mám s Freudem zajímavou zkušenost :-) Před léty, když naše děti ještě byly malé, jsem si na dovolené někde ve Španělsku na pláži četla jeho životopis. A jak to v životopisech bývá, tak na konci hlavní postava - tedy S. Freud - umřel. Hmm. Bylo mi to líto a začaly mi téct slzy. A opět ta otázka: Mamí, proč brečíš?
Aale, umřel Freud, snažila jsem se vysvětlit.
Nejstarší syn k tomu dodal: - ale to už dávno, ne? A zvedl se z deky a šel si zaplavat do moře.
Chudák Freud, řekl ten nejmladší, tak už nebreč, mami...
Svět byl bez Freuda i přesto najednou podivně pustý a prázdný...

Otázky dvanácté, freudovské: 
Co myslel S. Freud prací smutku a prací vzpomínek?
Jaká by byla Vaše vzpomínka na dětství? Krásná nebo smutná? 
Souhlasíte s výrokem M. Pagnola, že život je několik radostí, velice brzy smazaných nezapomenutlnými žaly?