Hmm.
Takový krásný zážitek.
Náš malý vnouček utíkal tam, kam i císař pán chodí pěšky. Babí, babíí, honem! Musím čurat!
A když už to krásně stíhá, postaví se a říká: Táta mě už učí čurat ve stoje, víš? Tak se snažím!
Stojím mezi dveřmi a pozoruji ho.
Ty se taky snažíš, babi? Doslova mě umrtví touto svou otázkou.
Co na to říct?
Zmůžu se jen na nesmělé: ne, víš, ono holčičky čůrají jinak...
Otázky dvacáté čtvrté, příslovečné:
Co si myslíte, je dobré čůrat proti větru? Nebo je lepší držet krok?
Jak poznáme, co, kdy a jak ve svém životě rozhodnout?
Nebo je to všechno jinak?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
5 komentářů:
Je dobře, že táta učil svého syna „čůrat ve stoje“, je to důležitá praktická dovednost. Možná ho učil také „čůrat proti větru“. To je v životě myslím ještě důležitější.
„Čůrání proti větru“ je symbol - jednoduchý svou formou, avšak bohatý a hluboký svým významem. V historii se vyskytovalo mnoho symbolů: např. kolo (symbol věčného návratu), prázdný hrob (symbol vzkříšení), cesta (symbol životního putování či směřování). Svoji symboliku má třeba i tzv. betlémská hvězda - která je všeobecný symbol pro naději.
Naučit se „čůrat proti větru“ je symbol vzdoru – pokus o odmítnutí, o vzepření se něčemu co v dané chvíli považuje aktuální moc za jediné správné a co většina považuje za neměnné nebo za nemožné.
Je to malý krůček ke kritickému myšlení, schopnosti vytvořit si vlastní názor na základě vědomostí a zkušeností jak vlastních, tak i jiných kvalifikovaných osob. Naučit se této schopnosti je velmi důležitým a podstatným aspektem ve vývoji dítěte s dalekosáhlými důsledky pro vývoj pozdější.
Je důležitý proto, že neplatí často citovaná poučka, že většina má vždy pravdu a že „čůrat proti větru“ se nemá a je lepší "držet krok". V historii lidstva se totiž až příliš často většina proměnila ve stádo podřízené nějakému vůdci. Velice často se zesměšnil tolik vzývaný selský rozum, který se zpravidla projevoval jako obyčejná pohodlnost, strach z nových myšlenek, servilita vůči mocným a ignorování těch, kteří nepatří do většiny.
Někdy mi tato „většina“ připomíná hobity, které John Ronald Reuel Tolkien ztvárnil ve své knize „Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky“ - lidem podobné bytosti, kteří mají rádi svůj klid a snaží se zůstat spíš nenápadní.
Hobiti jsou tvorové, kteří si libují si v pohodlném životě, neradi opouštějí své domovy, neradi cestují po světě a málokdy se zajímají o to jak např. zlepšit svět kolem nich. Jen zřídkakdy se zapojují do sporů okolního světa. Mají rádi jistoty, někdy i za cenu svobody.
Je důležité si uvědomit, zda-li chceme vychovat ze svých dětí ty, kteří se nehodlají splynout s většinou, ty, kteří jsou schopni aspoň občas „čůrat proti větru“ a nebát se nebo být jen hobitem.
Kdo se rozhodl ve svém životě nebýt jen hobitem a někdy se pokusil „čůrat proti větru“ ví, že to někdy přináší i své negativní důsledky a ne hned okamžitý kladný výsledek. Zde je potřeba si ovšem uvědomit, že důležitý je čin a ne výsledek, který přináší.
Možná je nad síly daného jedince, možná nad jeho schopnosti, možná, že jeho úsilí nikam hned nepovede. To ovšem neznamená, že nemá pokračovat. Možná se nikdy nedozví výsledek své snahy, svého činu. Ale jak nebude dělat nic, nedosáhne ani žádný výsledek.
V historii lidstva existovali lidé, kteří tuto schopnost měli. Bylo jich mnoho, ale protože Vás nechci příliš unavit, dovolím si uvést jen pár stručných příkladů (z důvodu omezení rozsahu Vašeho blogu - zasílám do mailu).
Díky své odvaze zkusit dokázat nemožné, otočit směr větru, ukazovat na negativní věci ve společnosti, vzepřít se aktuální moci bez ohledu na hrozby, se jim často podařilo zlepšit svět. Byli to jedinci, kteří posouvali společnost dopředu.
Je na nás jestli chceme, aby i naše děti nebo vnuci byli aspoň trochu taky takoví.
L. Šincl (C19447)
Příklad první: Sokratés – učitel Platonův.
Athénský filosof, který se narodil r. 469 v Athénách, několik desítek let před narozením Alexandra Velikého. Sokratés by ovšem pravým opakem velkého dobyvatele Alexandra. Nebyl to žádný hrdina ženoucí se do vzdálených koutů světa, ale stařec zdržující se poblíž domova. Učil své studenty o všem pochybovat. Často svým studentům říkal, že „neprozkoumaný život nestojí za to žít“. Sókratův zájem se soustředil především na záležitosti člověka a společnosti. Svou dialektickou metodou položil základy západního kritického myšlení. Byl skutečným otcem západní filosofie.
Šlo o muže, který se nebál „čůrat proti větru“ a s tím spojených negativních důsledků.
Sokratés kritizoval to jak vládci vládli a jak lidé žili. Politické vůdce Athén obvinil z korupce a prohlásil, že některé občany nemá smysl volit, protože jsou příliš hloupí na to, aby získanou moc používali moudře. To byla v čase politické nestability nebezpečná slova.
Pro městské představitelé Athén byly Sokratem kladené otázky nepříjemné a začali na tohoto starce pohlíželi jako na hrozbu své mladé demokracie.
Hledali důvod, aby ho mohli umlčet a tak v roce 399 př. n. l. byl zatčen a souzen za „špatný vliv a mládež a podkopávání státu“. Sokratés u soudu při své obhajobě poukázal na to, že soud se snaží omezit jeho svobodu kritizovat mocné a vystavil tak řeckou demokracii dilematu „jak se má otevřená společnosti vypořádat s lidmi, kteří veřejně a otevřeně vyjadřují názory odlišné od oficiální vládnoucí ideologie – s disentem“.
Negativním důsledkem bylo to, že byl těsnou většinou odsouzen (z 501 soudců pro něj hlasovalo 281). Trestem byla smrt.
Podle Platonova dialogu Faidón, který popisuje jeho poslední den, byl přinucen vypít jedovatý výtažek z bolehlavu plamatého (Conium maculatum) obsahující alkaloid koniin.
Sokratés tento den strávil obklopen svými studenty v rozhovory o nesmrtelnosti duše, rozloučil se ženou a rodinou a připravil se na smrt se slovy: „je lepší zemřít, než žít jako pokrytec“.
I po Sokratově smrti ovšem jeho myšlenky žily dál a vzkvétaly. Ze semínek, které zasadil, vyrostla západní filosofie a společnosti postavené na principech svobody projevu. Vytvořil nový způsob uvažování o tom jak žít a jak mají vládci sloužit svému lidu a respektovat jej.
Příklad druhý: Martin Luther
Na jaře roku 1517 se na hranicích Saska, jednoho z německých vévodství, jež bylo součástí Svaté říše římské, objevil dominikánský mnich Johann Tetzel a začal lidem prodávat odpustky, které vypsal papež Lev X. (které byly určené na financování stavby baziliky svatého Petra v Římě). Byly to kousky papíru slibující hříšníkům, že jim bude odpuštěno pokání, které jim stanovili jejich zpovědníci. Platily pro téměř jakýkoli hřích včetně cizoložství a krádeže.
Počátkem patnáctého století se odpustků začalo ve velkém měřítku zneužívat, dokonce se s nimi kupčilo. Pohled na Tetzela, jak prodává věčný život jako podomní obchodník, přivedl jednoho obyčejného teologa – člena řádu augustiánů, k rozhodnutí se bez ohledu na možné negativní důsledky vzepřít tehdejší praxi prodeje odpustků. Pokusil se zahájit rozpravu o náprávě věcí církevních a v podstatě i o nápravě celé katolické církve, protože prodej odpustků byl jen jedním z příznaků krize, v níž se v té době ocitla.
Tento teolog, narozený 10. listopadu 1483 v Eislebenu jako jedno z devíti dětí horníka, se jmenoval Martin Luther. Byl to německý kazatel, autor řady duchovních, politických, pedagogických spisů, církevních písní a překladů.
Jako reakci na praxi tehdejší katolické církve udělování odpustků sepsal tento profesor teologie 95 tezí - námětů k veřejné diskuzi. Tyto "teze" dne 31. 10. 1517 poslal jako přílohu v dopise Albrechtovi Braniborskému, arcibiskupovi mohučskému pod jehož autoritou se odpustky prodávaly a také je přibil na dveře kostela Všech svatých a ostatních kostelů ve Wittenbergu.
Jeho 95 tezí mělo původně jen podnítit akademickou debatu, ne lidovou revoluci. Zapůsobily ovšem jako jiskra v sudu střelného prachu. Díky vynálezu knihtisku, byly rychle přetiskovány, překládány a distribuovány po celém Německu a Evropě Latinské. Teze byly otištěny v čtyřstránkovém letáku v Basileji a jako plakáty v Lipsku a Norimberku. Celkově bylo v Německu roku 1517 vyrobeno několik set výtisků latinských Tezí. Jeho myšlenky se mezitím lavinovitě nezastavitelně šířily.
Katolická církev a aktuální světská moc v tomto činu Martina Luthera uviděla hrozbu a snažili se ho umlčet. Např. prodavač odpustků Johann Tetzel vyzýval k Lutherovu upálení pro herezi.
Císař Svaté říše římské Karel V. Habsburský, který byl zvolen roku 1519, zaujal vůči Lutherovu reformnímu hnutínepřátelské postavení. V roce 1521 nechal svolat zasedání říšského sněmu Svaté říše římské, kde byl Martin Luther povolán a vyslýchán. Protože na dvou jednáních, 17. a 18. dubna nic ze svého učení neodvolal, byla nad ním ediktem z 8. května vynesena říšská klatba (zákaz účasti na svátostech a je to druhý nejtěžší církevní trest kanonického práva po exkomunikaci.) Ještě předtím byl Luther papežskou klatbou Lva X pod názvem Decet Romanum Pontificem exkomunikován.
Wormský edikt zakazoval čtení a šíření Lutherových spisů a nařizoval jejich spálení. Bylo přísně zakázáno poskytnouti Lutherovi přístřeší a měl být každým, kdož by ho zadržel, odeslán do Říma.
Martin Luther měl štěstí - měl mocného ochránce, saského kurfiřta Fridricha III.Sazký zvaný Moudrý, který ho nechal bezprostředně po vynesení ediktu unést do azylu na hrad Wartburg, kde reformátor pobýval v letech 1521–1522. Zde v klidu mohl překládal Nový zákon do němčiny.
Svým činem – vzepřením se vládnoucí odpustkové praxi se ocitl uprostřed bouře, která zahájila proces reformačního hnutí. Důsledkem tohoto činu byl rozkol v katolické církvi, který dal do pohybu velkou lavinu duchovních i krvavých válek, které změnily natrvalo tvář Evropy
Příklad třetí, poslední :-) : Martin Luther King
Zajímavostí je, že významný občanský aktivista, jmenovec Martina Luthera, se narodil 15. ledna 1929 v v Atlantě, stát Georgie jako Michael King Jr.
V roce 1934 však jeho otec, pastor v křesťanské - baptistické církvi Atlantě, odcestoval do Německa a inspiroval se vůdcem protestantské reformace Martinem Lutherem. V důsledku toho změnil své jméno i jméno svého pětiletého syna Michala.
Nyní již Martin Luther King jr. získal doktorát z teologie ve věku 26 let na Bostonské univerzitě. V roce 1954, když dokončoval svou disertační práci, přijal místo pastora v baptistickém kostele na Dexter Avenue ve městě Montgomery v Alabamě.
Rozhodujícím impulzem pro jeho rozhodnutí vzepřít se aktuální moci byla událost, kdy byla v tomto městě uvězněna afroamerická švadlena Rosa Parksová za to, že odmítla uvolnit sedadlo v segregovaném městském autobusu jinému cestujícímu bílé pleti.
Postavil se do čela organizace, která řídila bojkot autobusů afroamerickými obyvatelů a stal se současně veřejnou tváří hnutí, které se na bílé Američany obracela s myšlenkou bratrství.
Díky svému odhodlání, neústupnosti a organizačním schopnostem, dokázal, že federální soudy na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu v případu Brown proti Školské radě prohlásily zákon o rasové segregaci v autobusové dopravě za protiústavní.
Jako student filozofie a zásad nenásilí a nenásilného sociálního protestu, se vydal roku 1959 do Indie, kde studoval odkaz Móhandáse Karamčanda Gándhího (1869–1948), autora slov:
„Nejdříve Vás ignorují, pak se Vám smějí, pak s Vámi bojují a pak vyhrajete.“
Rozhodující zlom, kdy dokázal svou vůlí změnit „směr větru“, přišel 28. srpna 1963. V tento den představitelé afroamerického hnutí uspořádali akci Pochod na Washington za práci a svobodu.
Zde, před stoupenci myšlenky občanských práv, kterých se u Lincolnova památníku ve Washingtonu shromáždilo odhadem na čtvrt milionu, přednesl Martin Luther King ze schodů washingtonského Lincolnova památníku jeden z nejvýznamnějších projevů v amerických dějinách pod názvem „Mám sen (I have a dream)“. Projev trval 16 minut a King mluvil o rasové segregaci, ale také o sjednocení amerického národa.
Věta z jeho projevu "Mám sen, že jednoho dne mé čtyři děti budou žít v zemi, kde nebudou posuzovány podle barvy kůže, ale podle charakteru" se stala jednou z nejslavnějších vět americké historie a dnes se jí učí na zpaměti celé generace amerických studentů.
I zde ho aktuální moc vyhodnotila jako hrozbu. Federální úřad pro vyšetřování (FBI) celý projev zaznamenal a následně označil Martina Luthera Kinga za "nepřítele Spojených států".
Proces, který odstartoval projev „Mám sen“ se už vládní moci ovšem nepodařilo zastavit.
Výsledkem bylo, že necelý rok po projevu podepsal prezident Lyndon B. Johnson řadu antidiskriminační zákonů např. zákon o občanských právech z roku 1964, který zrušil oficiální segregaci, zákon o hlasovacích právech z roku 1965, zakazující rasistické hlasovací zákony, a zákon o občanských právech z roku 1968, který ukončil diskriminaci v prodeji nemovitostí.
Martin Luther King za své aktivity dostal v roce 1964 Nobelovu cenu míru.
O čtyři roky později, v roce 1968, jej bohužel v Memphisu ve státě Tennessee zavraždil atentátník James Earl Ray.
Závěr
Na otázku „Co si myslíte, je dobré čůrat proti větru nebo je lepší držet krok?“ odpovídám, že "„čůrat proti větru“ je lepší než „držet krok“. Ještě důležitější je pokusit se to naučit i naše děti, zvláště když tím můžeme třeba jen trošku změnit svět k lepšímu.
:)
Okomentovat