Dostala jsem, prý pro štěstí, takového malého sádrového andělíčka. Má sepjaté ručičky a přiblble mile se usmívá, ale je roztomilý. Jako štěstíčko. Asi. Myslím si, že tak nějak vypadá.
Stojí na klavíru mezi ostatními dárky či památkami z cest - amfoře z Pompejí, ovečky z Islandu a bezdomovci na lavičce z Rakouska - a myslela jsem si, že mu tam je celkem i dobře.
Ale protože venku je zataženo a na zahrádku se mi nechce, začla jsem utírat prach. Nejen ze skříněk a z knihovničky (knihy je třeba občas oprášit), ale také z toho klavíru. Zvedla jsem andělíčka a ejhle - skutálela se mu jeho porcelánová hlavička. A to rovnou k nohám rakouského bezdomovce.
Nevím, co to způsobilo a co tam spolu ti dva na tom klavíru tajně vyvádějí, ale vzala jsem purocel a hlavičku přilepila.
Marně.
Za chvíli se opět svezla k Pompejím a k rakouskému zkrachovalci.
Hmm.
Že by obraz to současného světa?
Štěstíčku padá hlavička v podobě nasládlého andělíčka.
No nic, jdu dnes do města, projít se Ostravou. A koupím si nového. Tam za výlohou jsem viděla takového, co si zamyšleně podpírá hlavičku a hledí do dáli. Bez úsměvu, bez sladké roztomilosti. Štěstí se sice koupit nedá, ale co kdyby...
A budu doufat, že tomuto zamyšlenému andělíčkovi z toho "přemýšlování" hlavička nikdy neupadne.
1 komentář:
Dobrý den, zcela náhodou jsem narazil na netu na Vaše stránky. Se zájmem si je procházím. Umíte hezky psát nejen o těch nejprostějších, ale i vážných věcech, s hlubokým filozofickým zápalem. Jen tak dál a hodně štěstí Vám přeji,
Jiří Mahr
Okomentovat