Portugalsko je krásná, prosluněná země. A oproti jiným jižním zemím má velikánskou výhodu- není doposud zaplavena turisty.
V jejím "středozemí" na něco takového, jako je turista, snad ani nenarazíte. A anglicky se téměř nedomluvíte. Slunce tady v létě pálí z vysoka na typické domky s modrými nebo okrově - žlutými pruhy kolem oken a v nadzemních částech domků a na chvílemi téměř stepní krajinu s velkým množstvím korkových dubů. Kraj Alentejo je navíc jedním z nejslunnějších, nejúrodnějších a nejkrásnějších v zemi, zachovávající si svou starodávnou a zároveň moderní tvář, plnou vinic a nádherných zahrad v okolí pevností. Pevnost a hrady stojí téměř u každého města, a kolikrát celkový výjev krajiny s pasoucími se ovečkami nebo krávami vypadá neskutečně jako z pohádky.
A chlapi tady o víkendech hrávají starodávnou hru, něco jako pétanque, kdy se hází kroužky ke kolíkům soupeřícího mužstva. Ve vyprahlém slunci to vydrží hrát celý den, zatímco jejich ženy sedí u kašny vesnice a povídají si.
Jedno takové odpoledne, kdy se čas nekonečně táhl, jsme se šli projít k opuštěné farmě. Bylo tropické vedro - a kde se vzal, tu se vzal, v ztichlé krajině stál na kopečku pomerančovník a nabízel své žlutavě zlaté plody.
Neváhala jsem, vyšplhala, nebo spíše vydrápala se až k němu, a poprvé v životě zažila, jak chutná rozehřátý pomeranč, šťavnatý a osvěžující, plný zlatavě krvavého slunce a blahodárné šťávy, hasící žízeň.
Ještě nikdy mi žádný pomeranč takhle nechutnal...
Žádné komentáře:
Okomentovat