Venku je krásné ráno.
Sedím na zahrádce, popíjím ranní čaj s čínským tajemstvím boje s nadváhou (aspoň něco pro své tělo a olympiádu dělám) a mám pocit, že jsem v jiném světě.
V nějakém divném a absurdním.
Vlak najíždí do padajícího mostu, někde jinde patrně syn zastřelí matku a otce a pak i sebe, v Gruzii je vyhlášen válečný stav a zůstalo tam asi dva tisíce mrtvých po bojích, indiáni umírají na kousnutí upírem,
a na zahrádce se v noci dělo taky něco divného. Ty srny musejí být šílené - vyrvou květinu i s kořeny a odhodí opodál, rozdupou kopýtky záhonek a krtek si ryje klidně mezi aksamitníky, které prý jinak nesnáší a jejichž přítomnost ho prý spolehlivě vypudí - tak u nás ne, u nás to neplatí, u nás si v nich přímo lebedí.
Mám ty srny, krtky, zvířata a lidi a vůbec život ráda. I ty kytky, nad kterými mi zbyly oči tak akorát pro pláč.
Nevím, co s tím
Žádné komentáře:
Okomentovat