Zítra máme první adventní neděli. Přišla kamarádka, sedly jsme si ke kávě, ona navíc také k adventnímu věnci. Je šikovná - vždycky jen na ni koukám, jak jí to jde od ruky, a občas jen něco přidržím či podám, a za chvíli je věnec, pravý domácí, hotov. Říkáme tomu v množném čísle, že "děláme", ale vždycky to vlastně dělá sama, samotinká, a myslím, že je tomu i ráda... že pouze mluvím... a nechávám ji tvořit samotnou. Ale možná, že čeká, až tomu jednoho dne bude opačně, - ona bude jen podávat a něco povídat a já budu makat :-) Nevím, netuším.
Faktem ale je, že ten věnec na stole se čtyřmi svíčkami připomíná čekání. Nemám ráda čekání, většinou chci všechno a hned a najednou, nechce se mi čekat. Nikde nikdy se mi čekat nechce, ani na zastávce trolejbusu, ani v čekárně u lékaře, ani v práci na práci, ani na trpělivé dokončení nějakého díla. Chce se mi mít všechno hned a teď.
Adventní doba připomíná, že to není asi tak zcela dobře. Že trpělivost přináší růže, a taky Ježíška, a že život je vlastně neustálé čekání - na cokoliv. A že bychom se měli naučit čekat na určitý čas, protože vše na světě prostě a jednoduše svůj čas má.
I proto zapalujeme svíčky na adventním věnci pěkně postupně, ne všechny najednou. A já bych tak chtěla, aby už svítily a hořely a voněly všechny čtyři najednou. Nic mi nebrání, abych to neudělala hned teď. Stačí vzít zápalky...
Ale vím - ztratilo by se pak to kouzlo očekávaného... a nakonec i samotná radost z čekání.
Otázka č. 9 hlavní: Čekáme ve svých životech na cíle výchovy? (své i jiných?)
Otázka č. 9 vedlejší: Je vůbec možné na to čekat? Když, tak proč ano nebo proč ne?
1 komentář:
Dobrý večer, tak se dívám, že na poslední stránce nemáte žádné komentáře - asi všichni tak zběsile odpovídají na otázky... Vzpomínám na loňská adventní zastavení a je mi po nich trošku smutno, ale i tento zápočtový nápad je pro Vaše studenty hodně dobrý. Proč už vlastně neučíte pedagogiku na soc.ped? Prý se na Vás těšili a chybíte jim...
Přeji pěkný adventní čas,
Marcela
Okomentovat