Procházka

Dovlekla jsem se dneska z práce, celá šťastná, že si chvíli lehnu po tak náročném dni. Ale než jsem stačila cokoliv říct, a sníst, byla jsem zaúkolovaná ke zcela jiné činnosti.
Nechceš jít na procházku? Zeptal se mne syn.
Poprvé v životě.
Drobet mne to šoklo, a tak jsem jen hlesla, že ano a otočila se ve dveřích.
Chvíli po té jsem dostala do rukou ohlávku a vazák, po mém pravém boku si to vykračoval kůň, a šli jsme. Na procházku. No co by. Někdo chodí s manželem, někdo s přítelem, někdo se psem a já s koněm. Tedy s kobylou.
Byla to zajímavá zkušenost. Šly jsme bok po boku, ona pořád hlavu spíše přede mnou, a to ji má mít za mnou, takže jsme se pořád tak nějak handrkovaly, která z nás koho vlastně vede.
Chvílemi jsem vyhrávala. Ale byly to jen slabé chvilky.
Když asi po hodinové procházce zacházela ona do boxu, sesypala jsem se k večerní Ulici. Ona kobyla projitá, já dobitá.
Taky možnost.