Jdu si tak večer z práce, směrem od tramvaje na trolejbus. Na lavičce sedí dva bezdomovci, kolem nich jdou dvě mladé dívky a jedna něco nevhodného, jako fuj, to je humus, prohodí směrem k nim, a jdou dál. Jednoho z těch bezdomovců to rozčilí a křičí za ní, že jí se může kdykoliv stát něco podobného, a ani nebude vědět jak...
Mlčky projdu kolem a pak mě něco napadne, otočím se a jdu k nim. Tedy k těm dvěma bezdomovcům.
"A chtěli byste nějak pomoc? Stojíte vůbec o to?" Zeptám se a ten jeden na mě udiveně pohlédne, usměje se a odpoví: "A jak byste nám chtěla pomoct, paní Prokešová?"
V té chvíli se mnou trošku otřáslo, že mě zná jménem... a já jeho ne.
Chvíli jsme tam postáli.
Nevím, odkud mne zná, nevím, jestli se známe.
Ale byl to divný pocit...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
1 komentář:
Pocit to byl určitě divný..bála bych se. Když už jste tam stáli, nezeptala jste se? Znali jméno...co takhle z okolí Vašeho bydliště? Anebo dokonce bývalí studenti?!! Vždyť kolik studentů jde dnes rovnou z promoce na úřad práce?!! Mají pravdu, dnes máme práci,ale zítra mít nemusíme.A nakonec třeba skončíme i bez té střechy nad hlavou. Myslím, že by si to každý z nás měl uvědomit... Na druhou stranu je pravda, že spousta z nich o pomoc nestojí...ale stejně si myslím, že zrovna tenhle by možná chtěl něco změnit,když takto zareagoval... Vloni v zimě tady kousek nad námi pobývala v zahradní chatce paní-bezdomovkyně- se psem. Nebyla ani tak stará,jak vypadala. Chatku ji zapůjčila jedna sestřička z polikliniky, kde ta bezdomovkyně přes den pobývala. Sželelo se jí té paní a tak se na tu zimu dohodly.Vozila ji tam i dříví,aby si mohla topit.Voda tam ale v zimě není. Dlouho jsem o té bezdomovkyni ani nevěděla.Nebyla problémová.. Na štědrý den jsem té paní donesla rybí polévku, nějaké cukroví a malinkou svíčku ve tvaru hvězdičky dárkově zabalenou.Pro pejska konzervu a nějaké psí pamlsky. Měla jsem z toho snad ještě větší radost než ona. Bylo mi líto, že jsem ji nemohla nabídnout víc...Během celé zimy jsme spolu s maminkou a jednou naší sousedkou paní občas něco přinesly, jednou deky, jindy jídlo a pití,občas dříví,sousedka často navařila více, takže si paní pochutnala i na teplém jídle. Byly jsme pak rády, když paní na jaře ve zdraví opustila zahradní chatku. Často jsme přemýšlely o tom, jak se vlastně z "paní" stala "paní bezdomovkyně".Vlastně ani nevím, jak se jmenovala. A při tom se s ní jinak tak dobře povídalo, ale na to jméno a na ten osud jsem se jí nikdy nezeptala...M.Z.
Okomentovat