Máme dušičkové ráno. Svátek je sice až v úterý, ale hřbitovy jsou krásnými zahrádkami už teď.
Chodím tam nerada.
Ti, co už umřeli, žijí v mé mysli, srdci, duši pořád, a tak mi je někdy zatěžko uvědomit si, že - jsou někde tam, kde nevím, kde. A jestli vůbec.
Ale - včera jsme šli s manželem po létech na hřbitov úplně sami. Žádné z dětí není doma, zůstalo to jen na nás dvou.
A tak mě napadlo, jestli někdy někdo vůbec někdy zajde na můj hrob, až ho budu mít.
Zatím bych ho mít nechtěla.
Ale třeba jednou, až ho mít budu, tam někdo přijde zapálit svíčku na znamení, že mé světýlko v něm ještě hoří. Že pro něj jsem ještě živá. Neumírající, nezemřelá.
Divný svět mezi životem
a se smrtí.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
2 komentáře:
Je tomu pár let, kdy jsem se sám pozastavil nad tím, co bude až můj plamen života uhasne. Kde má "duše" skončí a co se s ní stane. Až po několika týdnech se mi vše ujasnilo. Přišel onen den. Dušičky. Návštěva posledního místa rozloučení s fyzickým životem mích předků. Když jsme se všichni vytlačili z aut a došli k onu místu, najednou mi došlo, kolik se nás rozestoupilo okolo a každý symbolicky s určitou dávkou úcty a vzpomínek zápalil svíčku. Náhrobní kámen, kytice a věnce se najednou roztančili ve světélkách plápolajících plamínků svíček. V tu chvíli ono smuteční místo žilo daleko více než já samotný. Mé otázky byly částečně zodpovězeny. Ikdyž už zde nebudu, pořád budu.
Vzápětí na mne dolehla další otázka. Budu? Ale jak dlouho? Uvědomění si, že nebýt rodičů a prarodičů, vůbec netuším, kdo byli mí předci nebo spíše kde jsou. To kým byli vlastně dodnes tuším jen matně. A co teprve moji potomci, vnoučata či pravnoučata? Někteří budou vzpomínat stejně matně na mne, natož ještě na několik generací předemnou. Tak jsem vše uzavřel jednou myšlenkou: "Nesmrtelnosti dosáhnu pouze v případě, že svou osbobnost dokáži natolik vybrousit v drahokam, který budou obdivovat dlouhé budoucí generace". (Nějaký prozatím málo opracovaný "patvar" Mrázek)
Taky nerada chodím na hřbitov, protože to místo mi vždy akorát připomene, že můj táta už tu se mnou není, nemělo by mi spíš připomenout společně strávené chvíle? Když si na ně ho jen vzpomenu, mám slzy v očích, ale před jeho hrobem nic, snažím se to vždycky nějakým způsobem potlačit a není to jen u mě. A tak jak píšete, pro mě je pořád v mém srdci, v mysli i duši. To si myslím že je znamení, že ten člověk je pořád pro nás živý! Když jsem přemýšlela nad tím, kde nakonec skončím já? Pro mě není důležité, kde vlastně mé tělo bude, protože má duše stejně odejde. Důležitější pro mě je, aby má rodina, přátelé si vzpoměli.
Okomentovat