Líbí se mi představa, že jsme putující lidé, homo viator. Putující životem, který vytváří náš jedinečný příběh. Putující světem, láskami, svým osudem, od počátku ke konci a od konce k počátku...
Homo viator a homo adoremus. Člověk putující a adorující, klanící se, vyznávající svou velikost i malost, svou pýchu i pád, slovy B. Pascala: člověk, který je slávou i odpadem Vesmíru.
Nevím, čím jsem. Někdy se cítím být onou "slávou", někdy jen "odpadem"...
Asi jsem - jsme obojím.
A tak jdeme tímto světem, svým příběhem, někdy nahoře, jindy dole, někdy se slávou, jindy se smetím,
ale pořád jsme to my...
se slzami i bez nich
Otázka druhá k zamyšlení: Ke kterému pojetí člověka byste přiřadili sami sebe?
Otázka druhá vědomostní: A ve kterém pardigmatu žijete svůj momentální příběh?
Otázka druhá provokující: A jste spokojeni?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
1 komentář:
1. Homo viator
2. Žijeme v paradigmatu Mechanos. (Ale pokud jde o mně osobně, cítím se hluboko ještě v období theos :-) )
3. Spokojen jsem. Je otázka, jestli s odstupem času třeba nepříjdu na to, že jsem spokojen nebyl, protože budu spokojenější. Hrome ta třetí otázka je nejtěžší!
Tom Ř
Okomentovat