16. 5. 2016

Den čtrnáctý

Letící čas.
Maminka vždy říkávala - ten život tak letí... to vše tak uteklo....
Ale já jí to nevěřila.
Čas se vleče.

A najednou - ten čas tak letí, ten život tak utíká, a vše, co bylo, už není, děti už nejsou malými dětmi, nic už není, jak bývalo.
Uteklo to.
chyťte ten hloupý čas a zakažmě mu, aby nám unikal mezi prsty...

Otázky pro filosofy:
Jaká znáte pojetí dítěte?
Jste ještě dětmi?
Jak a čím se to pozná?

Otázky pro pedagogy:
Jaké jsou podle vás dnešní děti? Jsou jiné než kdysi?
Chtěli byste ještě být dětmi?

4 komentáře:

vach řekl(a)...

Kousek dítěte je v každém z nás po celou dobu života.
Rozlišit kdy je a není člověk dítětem je dvojí. To jednodušší je věk. Ve většině zemí to je 18 let, tak to učila společnost. Mentální vyspělost je už různá, pro někoho to není nikdy.
Já osobně se někdy považuji za dítě svojí hravostí.

Unknown řekl(a)...

Zde také záleží na úhlu pohledu. Pro rodiče je jeho potomek (jeho) dítětem navždy. Kdy je člověk ještě dítě, kdy už dospělý? Nejlépe je kontrast vidět u dospívajících, kteří by na jednu stranu chtěli být už dospělými (dělat věci, které dělají dospělí) a na druhou stranu se schovávají za to že jsou ještě dětmi.

V každém chlapovi se skrývá kus dítěte. Chlap si totiž dokáže hrát.... :-)

Unknown řekl(a)...

Dnešní děti jsou jiné. Zůstává jim stále hravost a chuť poznávat nové. Rozdíl je však v jejich chování, kdy klesá jejich ústa k dospělým, učitelům. Dnešní děti žijí v moderním světě a v době, kdy rodiče na ně nemají z důvodu pracovního vytížení tolik času. To vše se projevuje na jejich výchově.

Já si myslím, že dítě jsem pořád. Pokud si koupím něco nového, tak se těším jako malé dítě na to, až to vyzkouším. Někdy chci dělat skopičiny, jako to dělají děti.

Eva Brachmanová řekl(a)...

Dítě jako ens amans -bytost milující, dítě jako bytost budoucího smutku a vzpomínek, dítě jako intencionální bytost (hledání identity - C.G.Jung a E.Husserl, dítě jako bytost bezmocně mocná obdařená vůlí žít.
Každý z nás by si v sobě měl jistou část dítěte zachovat a nebát se to přiznat, i když je vtipné vnímat s postupujícím věkem, že to, co říkali a zčásti i dělali moji rodiče dělám taky, i když jako dítě jsem si byla jistá, že to dělat URČITĚ nebudu.