Nedělní uplakané ráno. Ráno s nápisem svět.
Posnídám se svým tatínkem, pustím počítač...
A myšlenky jdou samo sebou. Trošku chladí na duši. Vše se mění, vše je jiné a jinak.
U nohou mi už nesedá náš pejsek Pepík, ze svého místečka už na mě nekouká naše stařičká kočka Lily.
Tento rok je plný změn, plný odcházení, plný nevím čeho.
Čas. Svět je plný času.
A přitom prý ten čas ani není. Jen orientační "výmysl" lidí.
Ať je to jak chce,
stále ještě nechávám těm dvěma našim zvířátkům pootevřené dveře, aby mohla k dědovi na tu snídani se mnou...

Jsou někdy rána uplakaná. A nemusí ani pršet :-(
Prostě jen tak.