25. den: u cíle

Tak jsme u cíle našeho putování. Ani nevím, jaké bylo. Uteklo tak strašlivě, až strašidelně rychle.
Jako ostatně celý život.
Kolikrát jdeme, a ani nevíme kam a proč.
Kolikrát jdeme a ani nevíme, že stále ještě jdeme. A hodně krát se přestáváme ptát. Vlastně nevím, co je lepší. Možná je lepší jít bez otázek, prostě jen jít...
Nevím.
Ale napadlo mne - jedna moje kamarádka mi jednou řekla, že je jí vlastně jedno, kam v životě jde. A doplnila to slovy Karla Čapka z jedné jeho povídek, kde ovce, jdoucí na popravu, říká: Ať si mne zabijou, jen když mne vedou.
Tak to tedy ne...
Ať si mne třeba zabijou, ale na popraviště si dojdu zcela svobodně a sama:-)

Zvláštní závěr našeho putování, že?
Pro dnešek tedy končíme s otázkami. Další putování až do Štědrého dne (možná déle:-) bude už jen takové setrvačné, už bez "povinných" otázek, už pouze jen tak, pro zájemce.
Ještě se mi totiž nechce naši cestu opouštět. Ale otázkami Vás již trápit před Vánocemi nehodlám.
Takže těm, pro které dnešní pouť končí s tím, že už si od těchto stránek a otázek oddechnou, přeji radostné a šťastné Vánoce.
A s těmi, kdo si tyto stránky s radostí otevřou jen tak, se loučím slovy: na shledanou....

P.S. Těším se na Vaše odpovědi...