Napsala mi (e-mailem) sousedka - no sousedka, spíše kamarádka, která bydlí na stejné ulici, ale asi 300 m od našeho domku, jestli nepostrádám koťátka. Že se nějaká "nastěhovala" pod jejich auto.
Jen v trepkách, ani jsem se nepřezula, jsem pro ně vyběhla.
Jenže jsme je tentokrát "vychovávali" tzv. do placha, by neodešly ta koťátka s kýmkoliv a spíše se bála lidí, než aby byla přítulná.
A vymstilo se to.
Za nic na světě se nenechala chytit.
A tak jsem znovu běžela domů (v neděli dopoledne, v době, kdy normální ženy vaří, nenormální nahánějí koťata) pro jejich kočku matku. Ta je oňuchala, jedno se teda "zachytilo" a běželo vedle ní směrem náš domov. Druhé vyděšeně opět zalezlo (třetí prý už nežije, přejelo ho auto).
Cesta domů, za stálého mňoukání jak kočky, tak kotěte a mého neustálého volání čičičí trvala téměř dvě hodiny.
Ale jsme doma.
Teď ještě to zbývající druhé.
Jaké z toho plyne poučení?
Nebojte, asi žádné.
Jen možná to, že to, co máme někdy za ztracené,
tak zcela ztracené není...
Což zní nadějně.
Žádné komentáře:
Okomentovat