„Aji, aji“! volá má malá vnučka na pozdrav.
Je krásné mít vnoučátka. Mnohé na světě tím už i
jinak chápu. Být prarodičem prý znamená mít druhou šanci. Ne, ne, takto to
správně zní: Prarodiče jsou rodiče, kteří dostali druhou šanci.
Je to krásný pocit být prarodičem.
Malá natahuje ručku, a vede mě někam tam, kam chce
jít jen ona.
V tichém údivu pozoruji to malé dítě, jak si
umí prosazovat a prosazuje to své.
Jak se v něm rodí myšlení. Nebo jen rozvíjí?
Když ji vezmu do náruče, trochu se vzpouzí. Nechce
být nošena, chce sama. Ale v nestřežené chvíli mi začně prstíky zkoumat a
ohmatávat obličej.
Něco si k tomu povídá. Asi v pozitivním slova
smyslu.
Nerozumím miminštině. Batolenštině. Či jak se
tomuto dá říkat.
Do té krásné chvíle náhle zakokrhá kohout.
Ta malá se lekne až tak, že spustí nezdolatelný
křik.
To zase vyděsí toho kohoutka. Stáhne zbytek (či již
nově rostlá?) ocasní pérka a peláší, co mu jeho nožky dovolí, zpátky do
stodoly, kde má svůj úkryt.
„Koki, koki“, říká malá a udiveně hledí.
„Koki, koki“, volá můj stařičký otec
a hledí
neméně udiveně.
Koloběh života.
Žádné komentáře:
Okomentovat