Možná maminko, tam někde, kde teď jsi, vycházíš do mrazivého rána, držíš mě za malou dětskou dlaň, a kráčíme směrem do našeho kostela, sníh nám mrzne pod nohama, tváře mrazem červenají, a já vedle tebe klopýtám a třesu se zimou, ale v srdci je dobře a krásně teploučko.
Možná tyto okamžiky, maminko, neustále žijí, neustále jsou, nikde nezmizely.
A poté u nás doma pečete s tetou Femi a babičkou cukroví, které provoní celý náš domek.
Možná maminko jsme nějak tajemně pořád v těch chvílích, které jsme tolik milovali.
Protože láska nikdy neumírá...
Žádné komentáře:
Okomentovat