Končí za chvíli den a probudíme se do druhé adventní neděle.
Na adventním věnci se rozhoří druhá svíčka. Vzpomínám, že za mého dětství jsme adventní věnce ještě neměli, vůbec jsme tento zvyk ještě neznali. Stejně jako předvánoční výzdobu v takové míře, jaká je dnes.
Za to bylo něco úplně jiného - roráty.
Každým rokem na ně vzpomínám s opravdovou nostalgií. Roráty byly ranní mše svaté, ještě před rozedněním, za světel svící, v setmělém kostele, a zpívalo se: Ejhle, Hospodin přijde. Vždy 3 x po sobě, ve vyšší tónině.
Maminka mne ráno budívala do mrazivého sněhového rána. Netuším, jak to bylo možné, ale nepamatuji si, že by někdy ten sníh nebyl. A šlapaly jsme do nedalekého kostela, promrzlé na kost, ve vysokém sněhu, a těšily se na Ejhle, Hospodin přijde. Přiznám se, nikdy bych v té době netušila, že právě toto bude má téměř nejhlubší vzpomínka na dobu předvánoční, na advent. Ne předčasně rozžatá světýlka v oknech, ne už rozsvícené vánoční stromečky na náměstích, ne vánoční trhy, a už vůbec ne žádní sobi, sáně a podivní trpaslíci bez očí, ale mrazivá rána s křupajícím sněhem pod nohama...
Otázky zastaveníčkové šesté:
1. Jaké jsou Vaše osobní vzpomínky na předvánoční období Vašeho dětství?
2. Vzpomínáte si ještě na Vaše největší vánoční přání, které jste chtěli najít pod stromečkem?
Žádné komentáře:
Okomentovat