Hoří už třetí adventní svíčka. Tak trošku skomírá.
Zpoza okna na to koukají naše kočky. Jsme tady pro ně asi jako zvířátka za sklem ve své zoo - domečcích. A ony na nás koukají a občas mňoukají. Že by na pozdrav? To ne, spíše upozorňují, že myšičky jim nestačí a patrně chtějí další příjem potravy. To jako náš domácí králíček zakrslíček. Pokud mu něco chybí, dupe jak o závod. Od té doby, co jej máme, konečně vím, jak nám dupou králíci (v našem případě králík). Šíleně nahlas. Občas i v noci. Bortí se dům...Ta zvířátka prostě vědí, co je pro ně dobré a dožadují se toho.
Jen my lidé to občas nevíme.
A čím jsem starší, tím více tápu. A nic naplat, že ten starý Indián kdesi kdysi vyprávěl svým vnoučátkům, že každý v sobě máme dva vlky - jednoho dobrého a druhého zlého. A že mezi sebou neustále bojují. A který zvítězí? - ptá se dítě. No přece ten, kterého každý den krmíš!
Tak pojďme krmit ty dobré vlky v nás. A pokud nepoznáme, který je který, nechme se řídit hlasem svého srdce a svého nitra - duše.
Tak jednoduché to je. (?) Že by až tak?
Možná. Vypínám počítač a jdu si nechat zdát o dobrém světě v nás i mimo nás.
Žádné komentáře:
Okomentovat