ráno

Takové krásné ráno.

Na zahrádce už vykvetly narcisky.

Otevřela jsem vchodové dveře, na kterých vždycky ráno před mým příchodem "visí" naše kočky v toužebném očekávání své kočičí snídaně. A pustila pejsky ven.

A sedla si k poště v počítači.

Najednou slyším tlumený štěkot a podivný zvuk nějakého velkého auta.

To Arcellor Mittal projíždí ulicí s velkým nápisem Za čistou Ostravu.

Pepan s Kenym stáli za dveřma, a oba se do rytmu z toho společně třášli, jak faktičtí ratlíci. A po otevření dveří vběhli do bezpečí svých koutků tady v pokoji.

Božátka malá,

tak je čistá Ostrava dostala :-)))

Otázky č. 16: budou dodány dnes večer :-))) Takže - proč se říká, že dnes byla "škaredá" středa? Víte to? A jak s tímto pojmenováním může souviset tzv. dvojí naivita?

přemýšlení

Tak si pročítám některé vaše odpovědi - a hmm - a nutí mě k přemýšlení. O tom, o čem je třeba přemýšlet.

Vím, že to asi někdy opravdu vypadá, že filosofie je přemýšlení o ničem, ale není.

Ale těžko vás přesvědčím jen slovy.

Pro mě je totiž filosofie celá celičká jen a jen ze života. A je s ním nejen teoreticky, ale také zcela prakticky každodenně spjata.

A filosofové nejsou jen nějací podivní blouznivci našich hor, luhů, řek a hájů, ale ti nejpraktičtější lidi na světě, kteří to s životem myslí doopravdy.

A nejen s životem, ale vůbec se vším.... přemýšlením.

Nevěříte?

Achich jo...

Otázky č. 15: Víte, co znamená pojem dvojí naivita? A jakým způsobem se obě projevují?

A jak souvisí s chutí žít podle P. Teilharda de Chardina?

v půlce poutě

Už jsme v půlce.

A já mám skoro pocit, že jsem se dosud na nic moc nezeptala. Že si jen tak circumambulantíme... a nic.

Ale denně mi už přicházejí některé Vaše odpovědi. A musím říct, že jste úžasní.

Mám díky vám všem pocit, že jsou na světě jen samí dobří a přemýšlející lidé.

A moc za to děkuji. Divili byste se, ale občas je dobré to vědět.

A tak si jdeme tou naší poutí

a blíží se Velikonoce

a rozkvétání jara

a krásná prosluněná i deštivá rána

a úsměvy

a pohledy očí

a doteky dlaní

a jarní putování....

Otázky č. 14: Putujete rádi? Životem, krajinou, dětstvím, láskami, vzděláním....

A co putování smutkem, a bolestí? Je smutek a bolest zlá?

Máte nějaký veselý - téměř radostný - zážitek z nějaké své pouti?

svátek

Tak jsme měli dnes my učitelé svátek. Protože se narodil kdo? - no přece Komenský.

Mám toho pána moc ráda.

A moc by mě zajímalo, jaký vlastně doopravdy byl. Podle jeho prací šílená pečlivka, takový ten systematik, který si lajnoval co, kdy a jak... a vše měl přesně promyšleno.

Podle dalších prací člověk, který trpěl úzkostí z velké zodpovědnosti z toho, co s lidmi bude, pokud nedostanou rozum a nezačnou konečně žít tak, jak žít se má.

A podle dalších jeho spisů také člověk, který ponocoval a snad do rána sedával nad svými spisy a díly a někdy propadal beznadějným myšlenkám a modlil se, aby už bylo ráno a stíny noci se rozsvětlily v den.

A zase podle jiných člověk, který věřil nejen v lásku Boží, ale také v dobro a v lásku lidí a nechal se fascinovat očima, vzbuzujících pohledem v jeho nitru požár...

Prostě geniální muž, který svůj čas k životu zužitkoval dokonale a do poslední vteřiny.

Nemohla jsem v Naardenu najít místo, kde je pochován. A když jsem našla, bylo v opravě a koukala na něj jen z výše okna do místnosti. Venku bylo léto, v blízkosti moře a mně bylo úzko na duši i na srdci.

Mám toho pána prostě moc ráda...

A pro mne prostě neumřel.

Otázky č. 13: Znáte nějakou myšlenku J. A. Komenského, která Vás osobně skutečně zaujala? Víte, jak chápal člověka a v čem bylo to chápání výjimečné?

Palmare

Neděste se, to divné slovo "palmare" není nic jiného, než označení pro Květnou neděli. A ta bude zítra.
Vlastně už za chvíli.
Vždycky mi tato neděle "voní" jarem a dětstvím.
A přemýšlením o lidech, kteří jeden den provolávají slávu a za pár dní ukřižuj.
A že to tak bývá a že to je možná i typicky lidská vlastnost.
A bylo by dobré s ní počítat.... ve chvílích té slávy a lidské náklonnosti.
Smutné to je ale i přesto.
Že jsme prostě takoví.
A proto se "zahalujeme" do květin.
Moc tomu nerozumím, ale asi proto,
aby bylo i naše Palmare takové, jaké má být.
P.S. Ani jsem si ještě nestačila všimnout, jestli už kvetou kočičky...

Otázky č. 12: Co může znamenat pojetí nefeš pro výchovu? a proč v této souvislosti není žádný lidský život zbytečný?

hořet v nitru

Hmm.

Tak docela pěkně se mi o tom učí. O tom, že nemáme jen tělo, ale také duši a ducha.

Nejsme pouhým tělem - a jak často se nám to tak zdá.

Jenže ta duše v tom těle někdy hodně hoří (jak říkával už Herakleitos). Nejvíc prý, když miluje. Jedno koho nebo co.

Hmm.

A někdy v hořící duši zažehne požár pouhý pohled ducha. Abych vás nemátla, to zase říkal Komenský. Že člověk je někdy fascinován pohledem očí, kdy duch se spojuje s duchem a vzněcuje v nitru požár.

Proto je někdy dobré tu duši trošku po herakleitovsku (to jest omamnými látkami, např. alkoholem), navlhčit - co kdyby shořela?

Ne. Nenabádám vás k nepravostem :-) Jen se někdy ten požár nedá vydržet.

A to prý máme "oči ducha" k tomu, abychom lépe poznávali.

"To abych tě babičko lépe viděla?" - říkávala Karkulka (nebo si to s něčím pletu?)

Náš velký učitel národů je také měl, tedy ty oči, - k poznání i k požáru.

Můj ty světe, tak si vyberte - máte tady v jedné lajně Herakleita, Komenského i Karkulku. A Babičku k tomu.

A to jen proto, že hořím - i bez omamných látek :-))

Jen si nejsem jistá tím, že proto také více poznávám... spíše mi to, zdá se, zatemňuje mozek...

Otázky č. 11: Jak rozumíte tzv. trojnosti, tedy rozdělení na tělo, duši, ducha? A jak to máte Vy se svým poznáním? Potřebujete k tomu hořet? :-)) A asi hodně přihlouplá otázka - hoříte rádi?

A co na to Karkulka?

Světýlka

Znáte světýlka?

Někdy mě tak napadá, při pohledu na druhé lidi, takové přirovnání.

Někteří působí tak nějak prosvětleně, uvolněně, mile. A ani se nemusí zrovinka usmívat či smát. Ale už jen tak, jak jsou, připomínají malinká světýlka.

A pak jsou lidé, kterým ta světýlka tak nějak sice pohasínají, ale pořád ještě skomírají jako jiskérky. Jen rozdmýchat - jen rozdýchat.

Kdysi jsme zpívávali písničku: Slunce ať svítí, kde jsi ty. Vzpomínám, že jsem ji zpívávála ráda, protože to bývávalo takové moje vnitřní krédo. Prostě ať je slunce tam, kde jsem i já...

Ne vždy se to dařilo a daří. Občas prostě světélku drobet dojde plamen.

Ale je spousta lidí, kteří tato vnitřní světélka mají, a dodávají sílu. (A já prozatím moc děkuji těm, kdo mi píšete, patříte mezi ta světélka, která projasní večery).

Někdy jsou totiž i napsaná slova a důvěra z nich vyplývající téměř stejně krásná jako laskavá světýlka v očích...

Otázky č. 10: Jak tato "světýlka" vnímal J. A. Komenský? Prosím, mohli byste vysvětlit jeho pojetí tří světel? A věci lidské?

veselejší notečka

Tak něco na veselejší notečku. Bych prý měla napsat.

Tak sedím a koukám a přemýšlím - a nic mne nenapadá. Protože život a dění v něm mi momentálně moc k smíchu nepřipadá. Zvláštní. Prý to na mně není vidět.

Potkala jsem dnes jednoho známého a jen chvíli jsme si jen tak povídali a smáli.

A před odchodem mi popřál, ať mi ten smích vydrží. Že su asi šťastná na světě.

Bylo dnes tak krásně, že snad i jsem....

Tak buďte taky :-)

Otázky č. 9: Je těžké být šťastnými lidmi? Myslíte si, že láskou spíše srdce - duše - pláče nebo naopak? A co znamená výraz being a dependent love?

hledání smyslu a výchova

Výchova vypadá na první pohled a chápání jako velice smysluplná činnost.

Vy, co chodíte na přednášky, možná už víte, že to docela až tak nemusí být pravda. Tedy aspoň z toho hlubšího, filosofického hlediska.

Pokud někoho vychovávám (e), stáváme se potřebnými pro jeho existenci. A náš život má smysl teprve tehdy, pokud tady na světě pro někoho jsme, tedy pokud nás někdo - někdo konkrétní - ke svému životu potřebuje.

Milivat druhého člověka znamená potřebovat ho - a být pro něj potřební.

Ale k čemu "vede" výchova?

V podstatě k popření tohoto smyslu. Od prvního okamžiku učíme "výchovou" děti své i cizí samostatnosti.

A samostatnost mimo jiné znamená nepotřebovat již toho druhého. Umět být sám, zvládat být sám.

Čím rychleji a snadněji se naše děti osamostatní, tím lépe jsme je vychovali.

Někdy mne z toho mrazí.

Někdy je velice těžké hledat smysl...

Otázky č. 8: Znamená hledání sebe sama také hledání smyslu? A co tzv. paradigmata - co myslíte, jsou hledáním toho smyslu, který může být cílem? A co vlastně paradigmata znamenají - jak jim rozumíte?

poutníci

"Jsme pouzí poutníci za láskou světlicí"

zpívalo se kdysi v jedné písničce.

Jejda, ani teď nevím, kdo ji vlastně zpíval.

Mankote - a ani nevím, jestli to byl muž nebo žena? Zpíval to ženský nebo mužský hlas?

Mám v tom chaos.

Stárnu a zapomínám.

Ale hlavní je, že putujeme.

Hmm - a smutno mi je :-)), protože si tak nějak nemůžu vzpomenout, za čím to vlastně jdu a kam to vlastně putuju. A proč.

Ale prý to tak někdy v životě bývá, že se občas zmateně točíme v kruhu a ztrácíme směr.

Ale nesmíme to říkat nahlas - a už vůbec ne my, pedagogové (minulí, současní i příští), protože ten směr prý máme nejen neustále mít, ale dokonce jej i ukazovat ostatním.

Aby se neztratili.

Tak ať se neztratíme...

když už tedy jsme jen ti poutníci

za láskou

světlicí

Otázky č. 7: Skoro ani nemám odvahu se ptát... - je dítě láskou? A může být smyslem života svých rodičů, pokud jedním z cílů výchovy je jeho samostatnost?
A jak je to s těmi okny lásky, jimiž dítě vidí svět?

Být "hezčejší"

Snad (někdy) snadno vykouzlíme na svých tvářích úsměv.

Uf, takový otřepaný výraz - vykouzlit... a úsměv k tomu.

Ale možná to není zase jen až tak otřepaná věta. Možná je úsměv skutečně kouzelný, a proto se vždy vykouzlí. A možná, že to není zrovinka o tom "kouzlení", ale o tom, že prostě, když je něco kouzelného, "kouzlí" se to tak nějak samo sebou.

Když se ale nevykouzlí úsměv, ale něco opačného - o čem to pak je? O něčem nekouzelně smutném?

Možná slzy nejsou kouzelné jen proto, že jsou čarovné.

Slzy nám projasní oči. - Jak říkávala moje maminka: jen se vyplač, budeš pak hezčejší.

Ale někdy je mi smutno z toho, kolik asi takto "hezky krásných" lidí po světě chodí.

A o své "čarovné" kráse ani neví.

Protože vnímají jen ty slzy...

Otázky č. 6: Ve chvílích radosti a smutku prý nejvíce cítíme, že jsme na světě sami. Jsme na světě sami?

Je láska únikem ze samoty "ego cogitans" nebo naopak - návratem k samotě? A je jaro o lásce?

Někdy

Někdy přemýšlím, o čem to všechno je.
A co vlastně je "to" všechno.
A co všechno se dá - či nedá - vyjádřit slovy.
A kým a čím jsem já samotná v tom všem.
A kým a čím jsme my.
A když k tomu - někdy - dojdu, pak přemýšlím proč. Proč je tomu tak a ne jinak.
A jaký jsem člověk. Mýtický, rozumný, obrazem Boha, vznešenou transcendencí, omylem přírody....?
Křehkou bytostí smutků a vzpomínek?
Nebo vším dohromady?
A ničím zároveň?
Někdy si tedy jen tak přemýšlím - o čem to všechno je.
Vy to víte?


Otázky č. 5: Které pojetí člověka z těch, které znáte, se Vám osobně nejvíce líbí? Víte, o čem to všechno je? Nebo si také jen tak někdy přemýšlíte? Tak tak všelijak, o kom, o čem, proč a jak?

jaro, že by?

Možná, že konečně už přišlo.

Na naší zahradě vykvetly první krokusy, a sněženky a bledule. A žluté úpolínky.

Jaro je tady.

Jen suché stvoly trvalek, které jsem nestačila na podzim uklidit, tak trošku narušují tu krásu.

A mrtvý pták na kameni, kterého asi odchytla kočka a pak nechala být prostě jen tak.

A divný pocit někde u srdce, že jaro je sice tady, ale stíny, takové podivné a smutné, zůstaly a jsou všude kolem nás.

Nevím proč, ale je mi občas tak smutno a temno, že bych ten temný smutek mohla hmatatelně nakrájet na kousky a rozdávat.

Ale to se prý nedělá. Lidem kolem nás nemůžeme nabízet smutek, ale naopak - veselou tvář.

A jaro je veselé. A hravé. A teplé. A slunné. A plné květin - nejen na zahrádkách.

A možná už skutečně přijde.

Se vším všudy....

Otážky č. 4: Je vám taky někdy smutno - třeba jen z toho pomyšlení, že naše děti jsou možná "oběti boha Molocha"?

Co to znamená? A myslíte si, že je tomu tak? A že je či není třeba kvůli tomu smutnit?

A otázka podivná - máme - máte - svou střechu nad hlavou?

Možná nevím

Možná nevím, jaký je náš svět. Ale někdy se usmívám při pohledu na naše psy - protože si občas myslím, že oni to ví.

Třeba náš Pepan (mimochodem má zítra svátek), ten ví o tom našem světě určitě své.

A hodně myšlenek si asi ve svém mozečku probírá. To určitě.

Na básně a knihy o pedagogice občas rád štěká přes sklo knihovničky, která stojí tady vedle mne u počítače. Z ničeho nic se někdy i v pozdní noční dobu probere, jde k tomu sklu a pořádně ty knížky seřve.

Připadá mi to úsměvné.

Aspoň někdo má rozum.... :-)))

A pak si zase lehne k počítači k mým nohám, něco pod svými maltézskými vousky zavrní a spokojeně opět usne.

A jak si tak chrupká, napadá mne, že možná ten psí život je nakonec i malinko spokojenější než ten náš.

Kdo ví?

(Já ne).

Otázky č. 3: Myslíte, že nás čeká prométheovský spád? A myslíte, že naše poznání je skutečně pouhé circumambulantio?
A co tak asi cirkuluje v mozku pejskovi, štěkajícímu na knížky poetické i pedagogické? :-)))

Náš svět

Jaký je náš svět? A dá se to tak vůbec říct?

Je náš svět naším společným světem nebo žiji jen v tom svém? Je náš svět světem pouze takovým, jak ho vidíme a vnímáme vlastníma -a pouze svýma - očima?

Je můj svět podobný tomu vašemu a ten váš svět mému?

Setkávají se v našich vzájemných pohledech také naše odlišné světy?

Dokážeme vnímat světy těch druhých nebo pouze ty své?

Dokážeme sdílet jeden jediný svět nebo se pohybujeme v množství mnoha světů?

Dá se toto všechno nějak vyjádřit slovy a jsou naše světy jednou provždy dané - nebo se s každým ránem všechny světy mění?

Někdy mám pocit, že celý svět a život v něm je možné obsáhnout v jednom jediném pohledu do očí druhého člověka.

a vím - ty oči jsou celým mým světem...

Otázky č. 2: Jak se liší svět moderní od světa postmoderního? A co na to R. Descartes?

Jarní putování

Tak tady máme - jarní putování - a jaro přitom nikde.
Včera ráno nový sníh, dneska opět. A to prý už to jaro opravdu přijde. A prý už tento týden.
Když jdu po naší zčásti ještě zamrzlé ulici, ani věřit se mi to nechce.
Se životem je to asi ale také tak.
Celkově je k neuvěření.
A nesamozřejmě krásný - v určitých chvílích,
a nesamozřejmě smutný - také jen někdy.
Nebo pořád?
Nevím.
Taková je také filosofie výchovy. Nesamozřejmě krásná a smutná k tomu.
Taková - k neuvěření....

Otázky první, počáteční:
Také si myslíte si, že filosofie je údivem nad nesamozřejmostí samozřejmého?
Divíte se rádi a často? Dokázali byste říct, co vás samotné nejvíce a nustále udivuje?

a opět na začátku :-)

Dobrý večer všem. Slíbila jsem studentům předmětu filosofie výchovy, že dne 15. 3. 2010 spolu začneme další putování. Zdálo se to být tak dlouhá doba,
ale
už zítra se těším u prvního zastavení....